Budík se zase ozval, tentokrát kolem 0615. Plánovaný odjezd v 0700 byl docela daleko a tak jsme ani nepospíchali. Najednou už ale bylo 0650 a Vašek už klepal na dveře, jak jsme na tom. V 0705 jsme se vybalili z pokoje a začali s paní recepční řešit odjezd. Dufa se jí snažil vysvětlit, že potřebujeme klíčky od aut, ale ona to chápala tak, že musí nějakými auty popojet. Když jsem prolomil jazykovou bariéru, tak se začala smát a řekla, proč jsme to neřekli hned.
Nasedli jsme a než jsme se seskupili, tak bylo 0730. Kvůli pohodlí jsme jeli 2 velkými auty, 5 a 5 lidí. Přidal jsem se k autu s Alešem, Jolčou, Romčou a Dufou. Vyrazili jsme od hotelu a okamžitě jsme se rozdělili, druhé auto se zaseklo na výjezdu od hotelu. Projeli jsme zase naší klasickou cestu kolem letiště, otevřené haly a pak sjeli do města. Motali jsme se městem a tak jsem napsal Tomovi a Vaškovi, kde se nachází, za chvíli jsem měl odpověď. O 30 mil dále...
Domluvili jsem se, že se sejdeme na Big Pine Key, kam nám zbývalo ještě pořád 117 mil. Jeli jsme a jeli, v 1010 nás chytila pěkná tropická bouřka. Pak jsme se dostali na mosty přes moře a po nich projížděli mezi ostrůvky Keys. Jako ve filmu to ale rozhodně nebylo, přišlo mi to obyčejné. Na obzoru byla další bouřka a když jsme projížděli Key Largo, tak najednou zazvonila vysílačka. Tomáš se ozval, že stojí u Starbucksů a už se vrací ze záchoda a za chvíli vyjednou.
Hlásíme, že zpomalíme, aby nás dohnali. Pípáme vysílačkou, ale nikde nikdo, tak jedeme dál. Vjíždíme do další tropické bouřky, není vidět dál, než 50 metrů, ale Aleš se vyváží lehce nepředpisových 57 za náklaďákem. Bouře končí, jak když utne, vyleze sluníčko a je nádherně.
Krajina se nemění, malé pěkné ostrůvky, sem tam lodička nebo hejno ptáků. Vedle silnice se objevuje druhý most, notně omšelý, urezlé zábradlí, povrch alá D1. Mineme Bahia Honda State park a po levé straně máme velký železný starý most. Nájezdní a sjezdový díl chybí, zřejmě z bezpečnostních důvodů. O pár minut později jsme už na Big Pine Key a jedeme striktně dle navigace do centra, bohužel geografického a nikoliv skutečného. Končíme mezi dvěma oplocenými pozemky a tak se vracíme směrem na hlavní silnici 1A1, po které jsme celou dobu jeli.
Zastavujeme o pár metrů dál u Walgreens, kde je lékárna a obchod s alkoholem a jídlem. Po dvaceni minutách bez kontaktu píšu Vaškovi, co se děje a kde jsou. Bez odpovědi. Po dalších 15 minutách se konečně ozval můj zadek. Ehm, teda vlastně vysílačka, kterou jsem měl v zadní kapse. Po vysvětlení, kde jsme, přijelo druhé auto. Sice z úplně jiné strany, než jsme čekali, ale bylo tam. Někteří členové a členky výpravy, včetně mě, začínali potřebovat na záchod, začali jsme shánět restauraci na oběd. Vašek nalezl nějakou 500 metrů daleko, tak naskákáme do aut a z parkoviště vyrazíme doleva. Následně ale navigace požaduje otočit se do protisměru...
Malá dřevěná boudička, vzhledu nevábného, ale jestli tam budou mít záchod, tak sním cokoliv. Na dveřích ale stálo, že pondělí je jediný den, kdy má restaurace zavřeno. Vyjeli jsme tedy směr Key West, cílem byla restaurace z řetězce Denny's na Roosevelt blvd. Aniž bychom se ztratili, dorážíme před restauraci a necháváme se usadit. Kupodivu servírka nejevila známky údivu nad tím, že nás je 10. Romana už to nevydržela a šla hledat toalety, po 5 minutách se vrátila, nenašla. Nechali jsme si cestu na restroomy vysvětlit, podnik parazitoval na toaletách místního hotelu, tak byl popis cesty poněkud komplikovaný. Když jsem šel podle instrukcí, dorazil jsem do podivné chodby a otevřením dveří u nápisu MEN jsem se dostal do rozvodné skříně. Rychle jsem dveře zavřel. Tuto historku jsem dával k lepšímu u stolu a nebyl jsem sám, kdo si hrál na elektrikáře ;)
Dal jsem si Fish and Chips, ostatní měli téměř vše, co Dennys nabízí. Od burgerů přes saláty až po smažená masa. Po zaplacení, při kterém si obsluha sama naúčtovala 20 % tip, začínáme hledat Fort Zachary State Park, kde by měli být pěkné pláže, pevnost a s trochou snahy i korálový útes.
Docela rychle jsme se ztratili, ale pořád jsme byli v dosahu vysílaček. Navigace nás prohnala neuvěřitelnými uličkami, v jedné jsme málem přejeli kohouta. Jeďte rovně, nabádala nás, před námi vojenská základna. Živou střelbu jsme vidět nechtěli, navigaci jsme ignorovali a zahnuli na malou silničku mezi domy. Po další radě navigace jsme se octli na jakémsi podezřelém dvoře, který byl obenán vysokým plotem. Druhé auto hlásí, že mají drobné problémy s nalzením správného místa. Nakonec se dostáváme, po projetí kolem strážní budky a rezidenční čtvrti, k moři.
Pohledu dominuje loď pobřežní hlídky číslo 35, kterou míjíme a jedeme směrem k Fort Zachary. Ve vysílačce se dovídáme, že druhé auto stojí právě u této lodi pobřežní hlídky, o minutu dále jsme vedle nich. Řešíme, co dál, Vašek chce jít do parku pěšky, že by se nemuselo platit vstupné, ale tuto variantu nakonec rušíme a jedeme auty.
Druhé auto čeká na Maxe, platíme 8,50 za vstup a do vysílačky hlásíme, že kdybychom šli pěšky, vyšlo by nás to dráž. Parkujeme u pláže, kde začíná stezka k pevnosti, čekáme na druhé auto. To pořád nikde není, volá, že je u vstupu, ale pořád nic. Naše posádka se jde koupat, já čekám u auta na spolucestovatele. Ti konečně po 5 minutách dojíždějí. Jsme prostě schopni se ztratit na 300 metrech za méně, než 2 minuty...
Na otázku, kde celou dobu byli, dostanu zajímavou odpověď, snažili se dostat na vojenskou základnu USA, která s parkem sousedí. Vjeli ke strážní budce, kde zaskočili zmateného vojáka, který chtěl nejprve vidět ID a pak se ptal, jestli jsou skutečně vojáci. Nakonec autu dovolil se otočit, aby mohlo za námi, aniž by nastaly nějaké ztráty na životech. Když jsme na zpáteční cestě jeli kolem, nevěřil jsem, že by někdo mohl vjet do oranžovými bariérami ohraničeného koridoru a myslet si, jedu do státního parku ;)
Rozdělili jsme se na dvě skupiny, Tom s Aničkou se šli koupat a říct druhé skupině, že je v 1700 sraz u auta a zbytek se vydal na prohlídku pevnosti. Kousek před vchodem nám přes cestu přeběhli dva velcí chameleoni. Pevnost byla obehnána vodním příkopem, dvě baterie mířící na moře a část pevniny, část děl zalitých v betonu, pěkný výhled na pláž. Pevnost nás rychle omrzel, převlékli jsme se v autech a vyběhli na pláž. Uviděli jsme Toma a Aničku, potkali před časem zbytek výpravy a řekli jim o srazu.
V moři se koupalo dost lidí a část z nich měla i šnorchly. Voda byla zase jako kafe, nasadil jsem plavecké brýle, vytáhl podvodní foťák a zjistil, že život začíná hned u břehu. Pěkné modré, žluté rybky a semtam i nějaké větší. Zkusil jsem něco vyfotit, ale jak to dopadlo ještě netuším, díky náročnému programu jsem ještě nenašel dost času. Z pláže beru kámen na památku, pěkný bílý vápenec.
V 1600 dorazila druhá banda, sbalili jsme věci a jeli hledat maják. Našli jsme ho a dům Ernesta Hemingwaze též, ale obě atrakce byly zavřené. 10, resp. 12 USD bychom ale za vstup nejspíš stejně nedali. Zajeli jsme ještě na nejjižnější místo USA, takový pěkný barevný patník. Odhaduji, že jsme ten den byli ještě jižněji, ale to uvidím až doma na mapě. Romana se nechala vysadit nahoru, ještě před tím děláme skupinové foto, nasedáme a jedeme zpět.
Domluva je, že se sejdeme v Key Largo ve Starbucks. Chci zastavit ještě u starého železného mostu a ideálně ještě v Bahia Honda, ale druhohu věc, vzhledem k času (1710), nevidím reálně. Po průjezdu Big Pine Key sjíždíme na parkovišťátko, vybíhám si vyfotit mostík. Moře je mělké se skalami, celé to voní solí, jak se vypařuje mořská voda z mělkých jezírek. Přijíždí druhé auto, chvíli čekáme, ale Max mizí v dáli a tak jedeme napřed.
Cestou zpět píšu deník, takže cestu moc nesleduji. Řídí Romana a čas od času brousí světýlka ohraničující jízdní pruh, což někteří okolní řidiči špatně nesou. Sedím v poslední řadě, zepředu moc neslyším, ptám se, kdy budeme v Key Largo, Aleš se dívá a cosi mumlá, asi ještě zbývá velký kus cesty. Za 30 minut se ptám zas a Aleš mi v klidu říká, že jsme Key Largo přejeli. Žádný problém, jsme přece domluveni, že tam na sebe budeme čekat. Píšu Tomovi SMSku, že jsme přejeli aby na nás nečekali. Přijíždíme do hotelu, zase máme místo k parkování a jdeme hledat nějaké jídlo.
Ono se zdá, že najít místo u hotelu je běžná věc, ale tenhle je speciální, má jen malé parkovišťátko pro 9-12 aut a tak se musejí nechávat klíče na recepci a papír za předním sklem. Kupodivu jsme během pobytu vždy bez problémů zaparkovali, asi jsme opravdu v Miami mimo sezonu.
Vyrazíme hledat pizzerii, která má být poblíž, vypadá ale značně nebezpečně. Popojdeme ještě pár metrů do Pizza Hutu, kde kupujeme dvě velké Large pizzy. Výběr ingrediencí je trochu problémový, spolujednlíci moc nekooperují, ale nakonec jsme se nějak dohodli. Když jsem platil, zeptala se paní na jméno a vybrala a napsala si příjmení, Susitzky.
Po 15 minutách přináší zaměstnanec dvě velké krabice, 2l pepsicoly a nějaký chleba. Se snědením jsme nakonec měli trochu problém, pepsi jsme dopít nezvládli. Zvedáme se, míříme na pláž, je den po úplňku, ale i tak měsíc město krásně osvětluje. Na pláži je proto docela dost lidí, tak radši volím hlídání věcí a focení, než nasolení.
Jdeme do hotelu, domlouváme se na odjezdu v 0800 a jdeme spát. S Aničkou ještě zkoušíme aktivovat telefonní čísla, ale formulář je poškozený a tak musíme asi někam na benzinku, kde nám prodají nabíjecí karty.
Žádné komentáře:
Okomentovat