Neděle, 25.9.
Ráno na snídani mají gril, kde obsluha nabízí vajíčka nebo palačinky. Dávám si mixovaná vajíčka, někdo zkouší palačinky s javorovým sirupem, nebo volská oka, kterým tady říkají sunnyside up. Krátce po 0900 vyjíždíme do Norfolku. Po cestě, mimo drobné dikuze o množství nabíječek, se nic nestalo. Zjistili jsme totiž, že nemáme nabitou ani jednu vysílačku a telefon na tom také není nejlépe.
V 1120 přijíždíme do centra Norfolku, zkoušíme najet do garáže, ale když vidíme férovou cenu za parkování 32 za den, jedeme raději jinam. Míjíme centrum gen. Mac Arthura a parkujeme kousek od muzea, 1 USD za hodinu.
Vstupné do muzea Nauticus stojí 14 USD, v ceně je i prohlídka bojové lodi Wisconsin, která byla spuštěna na vodu během druhé světové války. Nejprve jdeme do muzea a předběžně si domlouváme sraz v muzeu ve 1400. Muzeum je plné exponátů, které si lze vyzkoušet - morseovka, signální světla, periskopy a další. Součástí je i ekoexpozice se zvířaty, ukázka monitorovacích bójí, podmořské ponorky, korálové útesy. Scházíme o patro níž, kde je muzeum věnované americým bojovým plavidlům, tedy i ironcladům z občanské války. Část je samozřejmě určena lodi USS Wisconsin.
Venku prší čím dál víc, lidi zvenku chodí úplně promoklí, nasazujeme pláštěnky, rozbalujeme deštníky, jdeme na palubu. Po palubě tečou litry vody, je dřevěná, naštěstí ani moc neklouže. Z lodi je přístupná bohužel pouze vrchní paluba a kajuty posádky, ostatní je kompletně uzavřeno. Z přídi lodi je pěkný 20 metrový pohled dolů do přístavních hlubin, kajuty posádky jsou, jako ostatně vždy, malé.
Po prohlídce lodi navštívíme nezbytný gift shop a řešíme, co dál, je 1530. Vyjdeme k autům a uvidíme, co dál. Vašek se ještě vrací do muzea, měníme plán, půjdeme se projít kousek do přístavu. Rychle mizíme Vaškovi z dohledu a nikoho to netrápí. Max mizí daleko vepředu, vidíme v dáli Vaška, jak vychází z muzea a jde přímo k autům. Máváme, ale bezúspěšně.
Vracíme se tedy ke garážím, dáváme do navigace restaurace, vyrážíme na lov. Přicházíme k molu, kde je více restaurací, ale vypadají dost podivně, Irena říká, že by šla jinam, že to nikde nevoní jídlem. Vybraná restaurace stejně nemá otevřeno, otvírá až v 1600 a to čekat nechceme.
Vracíme se zpět, v Tomově navigaci nalézáme Ruby Tuesday, docela pěknou restauraci, kde už jsme jednou byli. Půjdeme na steaky, zbývá asi 6 mil.
Ke steakům máme zdarma salátový bar, Irena přichází s obří porcí, která by mi možná stačila pouze na oběd, ale v pohodě vše sní. Nejedli jsme od snídaně a jsou skoro 4 ;) Po lunneru jedeme směrem na Charleston, ale po pobřeží - po silnici číslo 17. Už neprší, ale mraky jsou tak nízko, že jak by řekli Galové: "Nebe nám padá na hlavu.". Hodinu trvalo, než spadlo, důkladně. Tlak spadl tak rychle, že jsem takřka upadl do mdlob a to jsem psal deník.
Hustý děšť a posun teploty byl takový, že se nám začlo mlžit přední sklo zvenku. Jeli jsme dál a dál, začalo se stmívat. Za pár minut byla naprostá tma. Irena se střídá v řízení a v polospánku říká, to už jsme zase ve Washingtonu? A skutečně, v Severní Karolině mají svůj lokální malý Washington. Jedeme kolem New Bernu a navigace nás protahuje neskutečnými uličkami, trochu mám strach, kde se vynoříme. Potřebujeme tankovat, zastavujeme u benzinky. Jdu na záchod a jsem trochu překvapen, stejně jako malý gang černochů, kteří hrají na benzině kulečník. Ošklivé předsudky.
Vyrážíme do Jacksonvillu, kde bychom chtěli bydlet, Wilmington, do kterého jsme chtěli původně dojet, je hodně daleko. Krátce po 2100 dojíždíle k nějakému Inn motelu, kde se ptáme na cenu. Recepční nám dává vyplnit lístky, znovu se ptáme na cenu Říká 75 bez daně se snídaní. To se nám zdá moc a tak jí říkáme, že se ještě podíváme jinde. Ochotně nám nabízí lísteček s čísly dalších hotelů. Jedeme do Budget Innu, ale cena je jen o 5 USD nižší a to ještě bez snídaně.
Jedeme tedy dál do Wilmingtonu.
Najednou nám auto začne blikat modře. Za námi jede auto sheriffa, které je rozzářené jako vánoční stromeček. Opravdu jsme jeli těch 35mph? Naštěstí se ukazuje, že před sheriffem je ještě jedno vozidlo, sportovní. Obě sjíždějí na benzinku a my můžeme vesele pokračovat dál.
Za hodinku jsme v cíli, ptáme se v Days Innu, kde nabízejí 55, naproti je Econolodge, kde dostaneme 49,95 bez taxy se snídaní. Bereme, domlouváme snídaňový sraz na 0830 a jdeme spát.
Od druhého auta dostáváme zprávu, že v pohodě přežili New York a spějí ve Philadelphii. Další den by nás chtěli dohnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat