Neděle, 18.9.2011
Ráno se budíme kolem 0730, v 0830 vyrážíme na letiště. Tam nám sdělili, že nejsou schopni s naší smlouvou nic udělat, že ji může změnit pouze Miamská pobočka, Dostaneme telefonní čislo a Anička si dojednává výměnu auta.
Vyjíždíme napřed do akvária s tím, že počkáme na výměněné auto. Trochu se po cestě zamotáme, Vašek nás navigoval k CNN, ale tam v dosahu akvárium, ani Coca Cola není. Vidíme nějaký typický americký sraz, kde se vyndavají grily a lavičky z pickupů. V dáli vidíme vysoký věžák Coca Cola. Naštěstí se pak dostaneme k akváriu, které hned sousedí s Coca Colou, parkujeme za 10 USD, čekáme na zbytek.
Citelně se ochladilo, jen v košili je mi docela chladno, personál má dlouhé kalhoty a mikiny.
V parčíku mezi Colou a akváriem se scházíme s Alešovým autem a už čekáme jen na Toma s Aničkou. Kdo chce jít do akvária si kupuje combo lístky a vyráží do Coca Coly, aby se vše stihlo. Za chváli je tu poslední auto, nová bílá Toyota Camry, nakupuji u automatů lístky, procházíme bezpečnostní kontrolou, jsme ve velkém Coca Cola atriu.
Irena zůstala trochu pozadu, najednou se zavřely dveře a ona zůstala za nimi. V první místnosti byla přehlídka různých reklamních plakátů, jak se sdobou měnily. Na začátku fronty vidím naší první část, takže nakonec půjdeme stejně skoro pohromadě. Pán vypráví o historii plakátů, pak se otevřou dveře a vcházíme do kinosálu, kde nám promítnou film o tom, co se děje uvnitř automatu. Je lehce tendenční, každý má rád Coca Colu a všichni jsou spokojeni. La la la la la.
Po konci filmu se vyroluje plátno a pokračujeme dál do atria, ze kterého se pak pokračovalo do dalších výstavních síní.
Jako první jsme navštívili místnost věnovanou lahvím a odznáčkům, kde byly i olympijské pochodně. Pak se jdeme podívat do plnící linky a rychle ještě do reklamní síně. Za 5 minut začíná 4D kino, které nechceme zmeškat. Fasujeme 3D brýle, stavíme se do fronty, otvírají se dveře a sedáme si do pohodlných kožených sedaček. Na některých je vidět voda, tak trochu tušíme, co nás asi čeká.
Film ukazoval, kde všude si můžeme koupit Coca Colu, jak jsou všichni spokojeni atd. Jediné větší překvapení bylo, když nás "bodlo" hejno komárů pod žebra. Jinak klepání, vítr i vodu bylo snadné předvídat. Při východu na nás houkla Irena, že je jednu show za námi.
Po kině jsme minuli další, tentokrát již obyčejné kino, a šli do ochutnávkové zóny. 160 různých nápojů z celého světa, počínaje Paraguayí, přes Keňu, Indii, až po Austrálii. Jen Severní Korea chyběla. Při odchodu dostal každý návštěvník lahev vyrobenou v místní plnící lince, pak už se šlo do místního obchodu.
Nechat si zaplatit za vstup do muzea vlastní výroby, nahustit do návštěvníků reklamu a nakonec jim ještě prodat vlastní reklamní předměty, to umějí asi jen Američané. Obchod byl plný věcí, které se čas od času ojevují jako bonusy u velkých balení, ale i rarit, jako výrobny popcornu, elektrických vláčků (750USD / kus), či sadou na vaření.
Neodolal jsem, koupil nějaké drobnosti a vyšel ven. Tam jsem si spolu s Tomem a Aničkou sedl na lavičku a čekali jsme na Irenu. Mezitím zkusila Anička zavolat do Alama kvůli zrušení "pojištění", bohužel bez úspěchu. Irena se za chvíli objevila a tak jsme mohli jít k autu a vyrazit do staré Fordovy fabriky, kde vyrobili Tomovo Ranchero. Jeli jsme asi 10 minut a najednou byla před námi. Zaparkovali jsme u obchodního centra a pěšky si celou stavbu obhlédli. Že šlo skutečně o fabriku naznačovala pouze cedule: "Volné byty ve Fordově továrně", jinak nikde žádná plaketa nebyla.
Vyjeli jsme tedy do nákupního centra Perimeter Mall, kolem kterého jsme jeli 2 míle, než jsme se dostali na centrální parkoviště. Bylo 1400, rozdělili jsme se, sraz se naplánoval již ráno na 1700. Hledali jsme jídlo a skončili jsme v Cheesecake Factory, známému podniku z TBBT. Irena na jídlo nechtěla a šla rovnou na nákupy. Ve vitrínkách měli moc pěkné dorty, ceny byly snad ještě lepší. Dali jsme si poloitalská jídla a když je přinesli, sbíhaly se nám sliny. Tomovi se jídla líbila až tak, že si je vyfotil ;)
Uprostřed jídla zahlédneme druhou část výpravy, která jde kolem, takže stále všichni žijí a nikdo se neztratil. Dojíme, vyrážíme do obchodu. Macy's, Bloomingdale's, Zara, krámů je prostě moc. Chvíli jdeme společně, ale pak se dělíme. Projdu skoro celé základní centrum, je neuvěřitelně veliké, centrum v Letňanech je velké jako jen jedno křídlo, nakupující si svých 100 jarních kilometrů odchodí velice snadno. Už od předloni jsem se chtěl podívat do Macy's, protože tehdy jsem tento obchod vynechal, nakonec ve slevách kupuji nějaká trička.
V 1655 jsem u auta, pozoruji cvrkot na parkovišti a v 1700 jsme u auta už všichni. Holky od Aleše se ztratily, tak na ně musí čekat, my s Vaškovým autem jedeme napřed. Během cesty se nějak rozdělujeme a pořád míříme směr Knoxville, jak jsme se ráno domluvili.
Asi 55 mil před Knoxville zvoní telefon a Max nás upozorňuje na nějaký strom na dálnici a ptá se, za jak dlouho máme cíl Pigeon Forge. Jsme trochu zmateni, je to trochu bokem od domluvené trasy. Nastavujeme navigaci a dojezd se nám o 45 minut protáhl. Jedeme už po tmě, je zhruba 2100.
Hotel jsme našli a počkali na druhé auto, které dorazilo o 15 minut později. Alešovi se podařilo auto zkompletovat a stáhl ztrátu na druhé auto na neuvěřitelných 10 minut. Jak to udělal a kolik při tom jel, raději nechci vědět.
Dufa vystoupil z auta a pronesl: "A kde je ten Váš tučňák?".
Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, ale později mi bylo vysvětleno, že Max nám nadiktoval adresu správně, ale druhému autu diktoval Pinguin Forge :) P-i-n-g-u-i-n F-o-r-g-e.
V hotelu je wifi i snídaně, ubytujeme se, domlouváme budíček na další den a zase kolem půlnoci usínáme. Utratili jsme 5686 USD.
Žádné komentáře:
Okomentovat