Sobota, 1.10.2011
Ráno vstáváme v 0815, ale nikomu se nechce ven. Po včerejší slezině je 5 hodin spánku zatraceně málo. Odhodlávám se a jdu do koupelny, ranní studená sprcha je dobrý lék na spavost. Trochu jsem odhrnul závěs, aby nám do pokoje vnikla trocha světla. Po drobné snídani se dohadujeme s Maxem, kolik toho a jak bude mít, balíme pokoj, děláme checkout, sedáme do auta. Před tím jsme slavnostně sňali nálepku USA září 2011, žádné oko nebylo mokré. Jsme ekologové a tak jsme nálepku zrecyklovali nalepením na černé auto, jen jsme to možná neměli lepit na přední sklo...
Vyjíždíme od hotelu a panuje skleslá nálada, je konec. Nebo je to sen, probudím se a letím? Bohužel ne.
Jedeme známou cestou kolem letiště a zahýbáme, navigace říká konec, ale nikde nic. Anička hledá dál a nachází POI, měníme kurz a dojezd se mění o 3 míle.
Dolphin Mall je naprosto šílený komplex s otevřeným parkovištěm. Celý má přes 200 obchůdků, na délku odhadem 1km, na šíři cca 300m, prostě mamut mezi obchoďáky. Stojíme u cedule 3H, je zhruba 1030, domlouváme si srazy na 1300 a 1530 a rozdělujeme se. V obchoďáku jsou snad všechny známé i neznámé značky. Dvakrát jdu kolem dokola až zjistím, kde co zhruba je. Seberu odvahu a zajdu do obchodu, hned mě zdraví prodavač, za dalším regálem další a tak to během dne není jiné. Někteří se navíc představují, protože mají z nákupů provize.
Ve 1300 už mám v ruce 5 tašek a nevejdu se mezi regály, je čas odložit do auta. Na parkovišti už je pěkná výheň, navíc to vypadá, že jsou všechna parkovací místa obsazena. Tom mává na jednu řidičku, že neodjíždíme, jen si ulehčujeme.
Pak jdeme do fastfoodového centra na jídlo, Anička si dává salát, já čínu a Max s Tomem šli na Burger Kinga. Za 20 minut jsme byli nasyceni a mohli jsme vyrazit za dalšími nákupy. V plánu jsem ještě měl nákup džín v Levis Factory storeu. Tom mi akorát vyčetl nákup svetru, teď už si ho přeci koupit nemůže. (Nemohu si pomoct, ale tato scéna mi připomněla americké teenagerské komedie s blbými blondýnkami ;)
Po obědě jsme se šli podívat do velkého obchodu pro lovce, kde Tom chtěl koupit pouzdro na pušku. Musel jsem ale vysvětlit prodavači, že nevíme, jak je puška dlouhá, jediné, co jsme věděli je, že se s ní loví jeleni. Prodavač ochotně nabídl, že potenciální zbraně vyzkouší, když dodáme pouzdro. Po pár minutách jsme odcházeli z krámu s pěkným zabaleným pouzdrem na pušku.
V 1500 jsme se s Tomem sešli v Levis Storu a on i já jsme si vybrali po dvou kusech a tak jsme získali dalších 15 USD slevu. Pak už jsme pospíchali k východu a začali věci skládat do kufru.
Ukázalo se, že Toyota Camry není tak velká, jak se zdála. Za námi hned čekala nějaká paní, která se klepala na naše parkovací místo a velice se bavila pohledem, jak cpeme do auta přes desítku tašek s oblečením.
Nakonec se mise podařila, mohli jsme tedy jet hledat benzinku, abychom odstranili z oblečení cedulky, zabalili a dotankovali nádrž. U letiště byly ceny s vysokohorskou přirážkou, 4,59, trochu dál jsme nalezli 3,59.
Tom šel zaplatit a když se vracel k autu, strašně se smál. „Prý jsme Němci ;) Obsluha se mě ptala, jestli je to to auto, jak tam stojí ti Němci.“ Těžko říct, jestli je to pro nás pozitivní, či ne…
Z benziny jedeme přímo do Alama, vrátit auto. Proběhlo to nečekaně hladce, jen odpípnutí kódu a v 1610 už jsme jeli po pohyblivých chodnících na odletový terminál. Tam Tom zjistil, že má trochu nadváhu (25kg) a tak si hodil trochu věcí do extra zavazadla, které jsem si šel vyjednat.
Paní mi řekla, že to bude 70USD, čímž jsem si oddechl, protože původně avizovaných 200 USD bylo sakra dost. Šel jsem čekat k platební přepážce a tam jsem se po 5 minutách dozvěděl skvělou zprávu, nebudu platit 70, ale jen 50 USD ;)
Napsal jsem tuto zprávu Alešovi, který nám chvíli před tím poslal SMS s přáním klidné cesty a zamířili jsme k bezpečnostním kontrolám. Zout boty, vše kovové do krabičky, netbook ven, projít rámem a už jsme byli v bezcelním prostoru. Zde si Anička koupila voňavku a pak jsme ještě s Tomem zašli do Pizza Hutu na předodletovou sváču. Naposledy jsem provedl free refill a vyrazili jsme hledat správný gate.
Nalodění začalo po 1900, plánovaný odlet byl 1945.
Sedadla jsme měli uprostřed, ale celou čtyřku, takže to ještě docela ušlo. Po cestě jsme zjistili, jak jdou hrát hry proti sobě a tak si hrál šachy nejprve Tom s Maxem a pak jsem s Tomem zahájil šachový maraton. Nejdelší hra trvala dvakrát 90 minut a podařilo se mi jí vyhrát. V další jsem nabízel remis, ale Tom se nevzdával, až nakonec prohrál a v závěrečné hře se nakonec remíza uskutečnila. Najednou už do přistání zbývaly necelé 3 hodiny, šachy už jsem ale nebyl schopen hrát.
Chvíli jsme spali a pak nás letušky vzbudili a dostali jsme svačinku. Ještě poslední roznos čokolády a už jsme byli nad Švýcarskem. Kapitán nás pozdravil a řekl, že je v Zurichu trochu „foggy“. Že je tam ale taková mlha, že během takřka celého přistávacího manévru neuvidíme ani vlastní motory, nezmínil.
Bum a byli jsme na zemi. V Klottenu jsme se svezli vláčkem, prošli pár duty free shopů, totálně vytuhli u gateu a nastoupili do správného letadla. V něm jsme zase upadli do bezvědomí a při rozdávání bagetek jsem procitl jen já a Anička. Než jsme je stihli sníst, tak už jsme klesali do Prahy.
25 stupňů, polojasno, na říjen nádhera. Prošli jsme pasovou kontrolou, vyzvedli si zavazadla, která vypadala nepoškozená a blížili se k celní kontrole. Dělal jsem si legraci s člověka, který dobrovolně zamířil do sekce něco k proclení. Max nám den předem říkal, že na otázku něco k proclení existuje jen jediná správná odpověď: NE. Jasně a rozhodně, rozhodně se neptat, co vlastně je nutné proclít.
No a co se nestalo, tuto zákeřnou otázku jsme dostali. Celník jí uvedl větou: „Mohu Vás na chvíli zastavit? Odkud jedete? Máte něco k proclení? Alkohol, elektroniku?“.
Naše odpověď, že z Zurichu a nic z toho jsme nekupovali, ho uspokojila. Možná mu ale bylo jasné, že něco máme a nechtěl nám dělat problémy. Těžko říct, ale určitě mu děkuji ;)
Loučíme se s Maxem, kterému vytahuji věci z extra zavazadla a jdeme na parkoviště D, kde zaparkovali Tom a Anička auto před třemi týdny. Na druhý pokus trefujeme patro, auto tam stojí, nakládáme věci a snažíme se odjet. Něco je ale špatně, protože auto se nechce rozjet. Tom závadu hned našel – kously se brzdy. Naštěstí po troše cukání na zpátečku a ručním zásahu brzda povoluje a můžeme vyrazit. Za pár minut jsem byl doma a mohlo začít velké vybalování. Cesta je u konce? Ne, ještě zbývá vylíčit osudy druhé skupiny…
sobota 8. října 2011
Den dvacátý první
Pátek, 30.9.2011
Ráno jsme se po delší době probudili do růžova a šli se podívat na snídani. Byla skvělá, až jsem si říkal, že je dobře, že jsme tento hotel našli až takto pozdě, protože jinak bychom už nikde nebyli spokojeni. Vajíčka, toasty, lívance, muffiny, cornflaky, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Káva, čaj, džus, dokonce i mléko.
Po snídani jsme začali balit, abychom mohli vyrazit na koupání do Vero Beach.
Jsme domluveni, že se sejdeme s ostatními v Motelu 6 v Dania Beach. Necháváme si svoje věci v autě Vaška a Ireny, protože Toyota Camry je přeci jen o něco málo menší, než Dodge Grand Caravan ;) Vyjeli jsme směrem k oceánu, kde jsem včera večer našel krásné zoutube video s delfíny. Na videu se ale nepsalo nic o tom, že bylo pořízeno ze soukromých rezidencí, které pláž obklopují. Při hledání průjezdu k moři jsme minuli člověka s ještěrkou, který měl naloženu palmu s kořenovým balem. Na místě probíhala rekontrukce zeleně a jak se u nás sází lípy, tak se zde sází palmy.
Vzdali jsme hledání, přejeli na most a hned našli neplacené veřejné parkoviště u pláže. Pláž vypadala moc pěkně, jen nás troche zarazil plavčík močící za stanicí první pomoci. Šli jsme se převléknout na záchody a počalo slunění.
Voda měla příjemných 28 stupňů, ale smrděla rybinou a byla velice kalná. Po necelých dvou hodinách jsme tedy koupání vzdali a kolem 1200 vyjeli za dalším dobrodružstvím, cílem měla být oblast kolem slavné Palm Beach.
Po hodině jízdy jsme nalezli v navigaci nějaký gourmet grill, ve kterém měli sandwiche a hamburgery s podivnými jmény. Captain Kirk, Jonathan a další. Již toto nás mělo varovat, ale gurmánský zážitek se skutečně dostavil. Dostali jsme zřejmě nejodpornější jídlo za celý pobyt.
Popojeli jsme ještě asi 30 minut na jih, aby nám zbývala do hotelu jen necelá hodina, našli pláž a šli se koupat. Tato pláž byla mnohem lepší, než ta minulá, čistá voda, menší vlny a žádný zápach. Lidí tady taky bylo podstatně víc, trochu nás znervózňovali dva mladíci, kteří se bavili podezřele blízko našich věcí, ale nakonec odešli.
Ve vodě jsem byl skoro nepřetržitě dvě hodiny, až už najednou nastalo 1700 a bylo potřeba vyjet. Zjistili jsme moc nepěknou věc, zamknuli nám záchody, tak jsme museli jet v plavkách s tím, že zkusíme oschnout, nebo se převlékneme někde po cestě.
Začalo se dost zatahovat, krápat, pršet. Přijeli jsme k Motelu 6, kde už čekal Vašek s Irenou a šel jsem vyřídit pokoje. Bylo dobré, že jsme byli hned u sebe, ale o třetím autě jsme neměli žádné zprávy.
Začali jsme dojídat zásoby, které jsme ještě měli a balit na závěrečnou Cestu. V autech najednou bylo spousta krámů, o kterých už jsem dávno nevěděl, že je mám a byl jsem rád za koupi extra zavazadla, na kterém jsme se s Maxem dohodli. Po zabalení přišel Vašek s Irenou. Dopili jsme velkou láhev růžového vína Livingston a pokračovali modrým ironem, který Vašek na doporučení nějakého pomstychtivého známého koupil. Moc na dračku nešel ;)
Začali jsme hrát partičku divokých kachen, když mi přišla SMSka od Aleše, že mají pokoj 239 a kde že jsme my. Šel jsem jim ukázat naše pokoje a z dálky jsem uviděl postele naplněné oblečením a dalšími věcmi. Dozvěděl jsem se, že byli nakupovat v Dolphin Mallu a jinak se přes den koupali tady na Dania Beach. Sešli jsme se pak všichni u nás na pokoji, dohodli se na zítřejším rozloučení v 0900 a Alešův pokoj šel spát.
My jsme ještě seděli zhruba do 0300, povídali, co se komu nejvíc líbilo, a když se mi nakonec podařilo Maxe přesvědčit, ať uvolní dveře a Irenu s Vaškem, že by nás už vážně měli nechat aspoň trochu vyspat, mohli jsme naposledy usnout v USA.
Ráno jsme se po delší době probudili do růžova a šli se podívat na snídani. Byla skvělá, až jsem si říkal, že je dobře, že jsme tento hotel našli až takto pozdě, protože jinak bychom už nikde nebyli spokojeni. Vajíčka, toasty, lívance, muffiny, cornflaky, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Káva, čaj, džus, dokonce i mléko.
Po snídani jsme začali balit, abychom mohli vyrazit na koupání do Vero Beach.
Jsme domluveni, že se sejdeme s ostatními v Motelu 6 v Dania Beach. Necháváme si svoje věci v autě Vaška a Ireny, protože Toyota Camry je přeci jen o něco málo menší, než Dodge Grand Caravan ;) Vyjeli jsme směrem k oceánu, kde jsem včera večer našel krásné zoutube video s delfíny. Na videu se ale nepsalo nic o tom, že bylo pořízeno ze soukromých rezidencí, které pláž obklopují. Při hledání průjezdu k moři jsme minuli člověka s ještěrkou, který měl naloženu palmu s kořenovým balem. Na místě probíhala rekontrukce zeleně a jak se u nás sází lípy, tak se zde sází palmy.
Vzdali jsme hledání, přejeli na most a hned našli neplacené veřejné parkoviště u pláže. Pláž vypadala moc pěkně, jen nás troche zarazil plavčík močící za stanicí první pomoci. Šli jsme se převléknout na záchody a počalo slunění.
Voda měla příjemných 28 stupňů, ale smrděla rybinou a byla velice kalná. Po necelých dvou hodinách jsme tedy koupání vzdali a kolem 1200 vyjeli za dalším dobrodružstvím, cílem měla být oblast kolem slavné Palm Beach.
Po hodině jízdy jsme nalezli v navigaci nějaký gourmet grill, ve kterém měli sandwiche a hamburgery s podivnými jmény. Captain Kirk, Jonathan a další. Již toto nás mělo varovat, ale gurmánský zážitek se skutečně dostavil. Dostali jsme zřejmě nejodpornější jídlo za celý pobyt.
Popojeli jsme ještě asi 30 minut na jih, aby nám zbývala do hotelu jen necelá hodina, našli pláž a šli se koupat. Tato pláž byla mnohem lepší, než ta minulá, čistá voda, menší vlny a žádný zápach. Lidí tady taky bylo podstatně víc, trochu nás znervózňovali dva mladíci, kteří se bavili podezřele blízko našich věcí, ale nakonec odešli.
Ve vodě jsem byl skoro nepřetržitě dvě hodiny, až už najednou nastalo 1700 a bylo potřeba vyjet. Zjistili jsme moc nepěknou věc, zamknuli nám záchody, tak jsme museli jet v plavkách s tím, že zkusíme oschnout, nebo se převlékneme někde po cestě.
Začalo se dost zatahovat, krápat, pršet. Přijeli jsme k Motelu 6, kde už čekal Vašek s Irenou a šel jsem vyřídit pokoje. Bylo dobré, že jsme byli hned u sebe, ale o třetím autě jsme neměli žádné zprávy.
Začali jsme dojídat zásoby, které jsme ještě měli a balit na závěrečnou Cestu. V autech najednou bylo spousta krámů, o kterých už jsem dávno nevěděl, že je mám a byl jsem rád za koupi extra zavazadla, na kterém jsme se s Maxem dohodli. Po zabalení přišel Vašek s Irenou. Dopili jsme velkou láhev růžového vína Livingston a pokračovali modrým ironem, který Vašek na doporučení nějakého pomstychtivého známého koupil. Moc na dračku nešel ;)
Začali jsme hrát partičku divokých kachen, když mi přišla SMSka od Aleše, že mají pokoj 239 a kde že jsme my. Šel jsem jim ukázat naše pokoje a z dálky jsem uviděl postele naplněné oblečením a dalšími věcmi. Dozvěděl jsem se, že byli nakupovat v Dolphin Mallu a jinak se přes den koupali tady na Dania Beach. Sešli jsme se pak všichni u nás na pokoji, dohodli se na zítřejším rozloučení v 0900 a Alešův pokoj šel spát.
My jsme ještě seděli zhruba do 0300, povídali, co se komu nejvíc líbilo, a když se mi nakonec podařilo Maxe přesvědčit, ať uvolní dveře a Irenu s Vaškem, že by nás už vážně měli nechat aspoň trochu vyspat, mohli jsme naposledy usnout v USA.
neděle 2. října 2011
Den dvacátý
Čtvrtek, 29.9.2011
Vstali jsme v 0700, abychom mohli v klidu v 0800 vyjet a být při otvíračce na 0900 v KSC. Na snídani tentokrát nebyl prakticky nikdo. Balení se našemu pokoji protáhlo a tak Aleš odjel po 15 minutách napřed.
Naoknec jsme vyjeli v 0830. Pro cestu byly dvě možnosti, placený a neplacený úsek, rozdíl cca 4 USD a 30 minut dojezdu na 1 hodině. Volíme neplacený úsek, který je, jak jsem si později spočítal, nevýhodný. S Tomem a Aničkou jsme se rozdělili po pár kilometrech, když jsme museli zajet natankovat na benzinku.
Po cestě se nic zajímavého nestalo, najednou se příroda změnila v naprostou placku a my jeli po strašně dlouhé a rovné silnici přímo do Kennedy Space Center. Minuli jsme Hall of Fame, kde podle Vaška mají být různé zajímavé simulátory, přejeli most a za ním zatočili doprava na velké parkoviště, kde jsem z dálky pod velkým sloupem 5 viděl naše zbylé dvě auta.
Čekali na nás, dovnitř jsme šli společně. Vašek si nejprve udělal kartičku vesmírného commandera a pak nás nalákal na simulátor vzletu raketoplánu. Podle letáků nejrealističtější na světě, ale v USA je vše nejrealističtější, nejlepší, největší. Museli jsme vše nacpat do prťavých skříněk, povedlo se mi to i s mým malým fotobatohem. Po projití dlouhé čekací fronty bez lidí (mimo sezonu lidí tolik není) se dostáváme do sálu, kde sledujeme instruktážní video, jak probíhá start raketoplánu a přípravy na něj. Pak si stoupáme na značky, dostáváme poslední instrukce, dveře se otvírají...
Sedáme si do mnohasedačkové kabiny v zavazadlovém prostoru raketoplánu, poutáme se, probíhá odpočet, kabina se naklání do vodorovné polohy. 3, 2, 1 ... and lift on ... celá kabina s námi skáče, letíme ke hvězdám ;) Za 5 minut je po všem, bojuji se skříňkou o svůj batoh.
Dál jdeme na vyhlídkovou jízdu k pozorovací rampě a raketě Saturn V. Vašek se od nás odděluje, protože tu letos už byl. Autobus nás veze kolem servisní budovy pro raketoplány - nejvyšší jednopatrová stavba světa, nejvyšší dveře atd. atd... Zastavujeme u pozorovací stanice, kde máme pěkný výhled na středisko a odpalovací rampu.
Další zastávka je u rakety Saturn V - technického divu světa, který dopravil člověka na Měsíc. Raketa má 36 pater a je jedním slovem, OBROVSKÁ. Kabina pro posádku už tak velká není. V areálu shlédneme video s příběhem, ve kterém USA prohrávají boj s SSSR o vesmír, až JFK rozhodne, letíme na Měsíc.
Jedeme zpátky a Irena postrádá klobouk, který někde po cestě ztratila.
Po příjezdu se jdeme podívat do raketoplánu Explorer, který je přístupný. Je vidět zavazadlový prostor a kabina posádky. Pak míříme k pomníku zahynulých kosmonautů, hned vedle je výcvikové letadlo Talon. Potkávám Vaška a řešíme, co dál. Doporučuje nám od 1500 Imax kino z vesmírné stanice ISS. Máme ještě trochu času, tak se jdu podívat do vesmírného parku na rakety.
Šokuje mne velikost kokpitů vesmírných lodí. Pokud máte byť jen malou klaustrofobii, nehlaste se ke kosmonautům. 14 dní kroužení kolem Země v sedačce bez možnosti natažení nohou by udělalo klaustrofobika asi i ze mě. Prohlížím ještě přistávací moduly Apollo a jdu k návštěvnickému centru.
Od něj jdeme do Imaxu, dostáváme 3D brýle a projekce začíná. Klimatizace jede na plné obrátky, je mi zima a tak začínám usínat. Dufa a holky byly zmoženi tak, že je neprobudily ani závěrečné titulky ;) Pak Vašek říká, že už je pozdě, je 1600 a měli bychom jet do Hall of Fame, ve které má být mnoho různých simulátorů.
Ještě jdu nakoupit do obchodu se suvenýry a přes návštěvnické centrum jdu k autům. Po cestě potkám Vaška, jak čeká na fotku s postavou astronauta.
Dojeli jsme s Tomem a Aničkou do Hall of Fame jako první, po cestě jsme si všimli protější budovy policejního muzea. Uvnitř Hall of Fame nás moc simulátorů nečekalo. Šlo skutečně spíše o síň slávy a ostatní věci byli jen jako doprovod. Ale i tak bylo zajímavé prohlédnout výbavu kosmonautů, zkusit si přistání se spaceshutlem, či optické klamy.
Najendou všichni zmizli a já si všiml nějaké aktivity u centrifugy - dvou kabinek proti sobě, které se rychle otáčeli a informační cedule sledovala až 4G. U toho jsem nemohl chybět, Aleš byl poblíž a přibyli ještě holky - Romana s Jolčou, za chvíli ještě přišel Dufa.
Paní říkala, že máme pustit holky jako první, čím je atrakce teplejší, tím je rychlejší. Při nastupování nám ukázali blicí pytlíky, které byly v atrakci připraveny. Po pětiminutové jízdě vyšly docela rovným krokem a s velkým úsměvem, prý je to skvělé.
Sedl jsem si do kabinky, zapl bezpečnostní pás a dostal instrukci, že se mám chytit madel a sledovat obrazovku a nic jiného, jinak by se mi mohla začít oškliv motat hlava. Při jízdě holek to vypadalo, že se kabinky nijak rychle netočí, tak jsem yl zvědav, jak to bude vypadat vevnitř.
Zavřely se dveře, byl jsem v naprosté tmě, do které zářil monitor s runwayí. V simulátoru jde o letecký simulátor, který nelze ovládat, jen si prostě trať s až 9.9G proletíte. Grafika pokulhávala, dnes už jsou stanardy jinde, navíc, když je simulátor "statický".
Stíhačka se rozlétla, začala nabírat výšku, malé přetížení chápu. Po nabrání výšky následuje pár akrobatických prvků. Najednou je něco špatně. Stíhačka se dostává do vývrtky, pilot křičí o pomoc a snaží se nastartovat zhasnutý motor. To se nakonec těsně nad zemí daří a simulátor ukazuje, co dokáže, ale přetížení mě hlavu do sedačky nenacpalo Když simulátor dojíždí, otvírá dvířka a malý pohled do nich stačí k tomu, aby se mi totálně zamotala hlava. Jolča jde znovu na kolotoč a je nadšená.
Zjistili jsme, že zbytek naší výpravy kamsi zmizel. Chvíli čekáme v gift shopu, ale nikde nikdo. Venku stojí naše auto a pomalu začíná pršet :( Dufu napadlo, že jsou možná v policejním muzeu, ale proč by nám něco neřekli?
Tak s Alešem, Romčou a Jolčou zase čekáme, protože někdo nic neřekl a už jsem opravdu naštvaný. Včera to byla shoda nedorozumění, ale nyní na mobilu nikdo nic nemá.
Prší a prší, do toho pěkně bouří. Když déšť trochu ustane, Aleš přeběhne do auta, Dufa pořád nikde.
Opět se rozprší a Aleš nám odjíždí, za chvíli se vrací a z auta rychle vybíhá Tom a pak taky Vašek. Aleš pak zajede k nám, přeběhneme parčík a skáčeme na zadní řadu sedadel. Dovídám se, že zbytek byl skutečně v policejním muzeu, aniž by nám cokoliv řekl. Je 1800 a jedeme pryč, na Cocoa beach. Kam přesně nevíme, tak Vašek určuje nějaký Days Inn, u kterého se sejdeme.
Po cestě kousek od nás práskne blesk, ale pak bouřku rychle předjíždíme.
Days Inn jsme našlí, ale hned za ním je bordel, navíc se kolem hotelu pohybují hodně divní lidé, tak popojíždíme. Nabízená cena je 75 a to se nám zdá trohu moc. Popojíždíme k dalšímu hotelu, ale není to lepší. Navrhujeme, že dojedeme ještě jednu hodinu, např. do Vero Beach a tam zkusíme hledat znovu. Odsouhlaseno, schváleno.
Po cestě jsme našli dva slibné hotely, jeden na pláži, druhý 10mil od pláže, oba s plným servisem. Volíme ten dál od pláže, na něj náš kupon ještě platí. Během cesty se rozdělujeme, Aleš za naším autem nejede a mizí zřejmě někde v dáli. Na vysílačku neodpovídá.Dojedeme do Vero Beach, už je tma a po pár zákrutech nacházíme hotel. Jdu se s Aničkou zeptat na pokoje a dostáváme informaci, že sleva platí, běžná cena je 90USD. Už v recepci to je vidět, vkusné dřevěné obložení, daleko od Motelů 6.
Od Aleše nám přišla SMS, že se ztratili a jedou po dálnici. Píšu jim, kde jsme a oni na to, že už jsou docela daleko. Píšu, ať tedy jedou, že se další den sejdeme v zabookovaném Motelu 6 v Dahlia Beach mezi Ft. Lauerdale a Miami. Bereme dva pokoje, chceme jet do Ruby Tuesday na večeři a když jdeme ven, dojíždí Aleš.
Už toho mám pro tento den skutečně dost a tak klepu hlavou o karoserii auta (jak Tuckleberry z policejní akademie). Tom s Aničkou na ostatní čekají, Vašek chce jet napřed a rozdělit se na dvě skupiny, abychom nemuseli platit dohromady a neudělali tak velkou díru v rozpočtu těsně před odletem.
V tomhle Ruby mají jen do 2200 a salátový bar je jen za příplatek. Neváháme a bereme si ho, vitamínů není nikdy dost. Za 10 minut doráží druhá část výpravy.Dávám si shrimp pasta a kvůli mě dostáváme jídlo stejně, jako vedlejší stůl, s krevetami byl nějaký problém.
Při placení se nás servírka vyptává, odkud jsme, nápadně často jsme zařazováni mezi Němce, což je asi známkou toho, že děláme dobrou reklamu. Ona nikdy nebyla jinde, než na Floridě, klasická seriálová holka z maloměsta. (Florida je ale velká a krásná, tak to úplně nevidím jako problém)
Na pokojích děláme sraz, výsledkem je dělení na koupání a nákupy a koupání, protože hned vedle hotelu je outlet centrum. Jedu s Tomem, Aničkou a Maxem na koupání, koupání a koupání ;)
Kolem 0000 jdeme spát. Postel je super, už jen ležením na ní nabíjím hodně energie, ale jak to dělá, nevím.
Vstali jsme v 0700, abychom mohli v klidu v 0800 vyjet a být při otvíračce na 0900 v KSC. Na snídani tentokrát nebyl prakticky nikdo. Balení se našemu pokoji protáhlo a tak Aleš odjel po 15 minutách napřed.
Naoknec jsme vyjeli v 0830. Pro cestu byly dvě možnosti, placený a neplacený úsek, rozdíl cca 4 USD a 30 minut dojezdu na 1 hodině. Volíme neplacený úsek, který je, jak jsem si později spočítal, nevýhodný. S Tomem a Aničkou jsme se rozdělili po pár kilometrech, když jsme museli zajet natankovat na benzinku.
Po cestě se nic zajímavého nestalo, najednou se příroda změnila v naprostou placku a my jeli po strašně dlouhé a rovné silnici přímo do Kennedy Space Center. Minuli jsme Hall of Fame, kde podle Vaška mají být různé zajímavé simulátory, přejeli most a za ním zatočili doprava na velké parkoviště, kde jsem z dálky pod velkým sloupem 5 viděl naše zbylé dvě auta.
Čekali na nás, dovnitř jsme šli společně. Vašek si nejprve udělal kartičku vesmírného commandera a pak nás nalákal na simulátor vzletu raketoplánu. Podle letáků nejrealističtější na světě, ale v USA je vše nejrealističtější, nejlepší, největší. Museli jsme vše nacpat do prťavých skříněk, povedlo se mi to i s mým malým fotobatohem. Po projití dlouhé čekací fronty bez lidí (mimo sezonu lidí tolik není) se dostáváme do sálu, kde sledujeme instruktážní video, jak probíhá start raketoplánu a přípravy na něj. Pak si stoupáme na značky, dostáváme poslední instrukce, dveře se otvírají...
Sedáme si do mnohasedačkové kabiny v zavazadlovém prostoru raketoplánu, poutáme se, probíhá odpočet, kabina se naklání do vodorovné polohy. 3, 2, 1 ... and lift on ... celá kabina s námi skáče, letíme ke hvězdám ;) Za 5 minut je po všem, bojuji se skříňkou o svůj batoh.
Dál jdeme na vyhlídkovou jízdu k pozorovací rampě a raketě Saturn V. Vašek se od nás odděluje, protože tu letos už byl. Autobus nás veze kolem servisní budovy pro raketoplány - nejvyšší jednopatrová stavba světa, nejvyšší dveře atd. atd... Zastavujeme u pozorovací stanice, kde máme pěkný výhled na středisko a odpalovací rampu.
Další zastávka je u rakety Saturn V - technického divu světa, který dopravil člověka na Měsíc. Raketa má 36 pater a je jedním slovem, OBROVSKÁ. Kabina pro posádku už tak velká není. V areálu shlédneme video s příběhem, ve kterém USA prohrávají boj s SSSR o vesmír, až JFK rozhodne, letíme na Měsíc.
Jedeme zpátky a Irena postrádá klobouk, který někde po cestě ztratila.
Po příjezdu se jdeme podívat do raketoplánu Explorer, který je přístupný. Je vidět zavazadlový prostor a kabina posádky. Pak míříme k pomníku zahynulých kosmonautů, hned vedle je výcvikové letadlo Talon. Potkávám Vaška a řešíme, co dál. Doporučuje nám od 1500 Imax kino z vesmírné stanice ISS. Máme ještě trochu času, tak se jdu podívat do vesmírného parku na rakety.
Šokuje mne velikost kokpitů vesmírných lodí. Pokud máte byť jen malou klaustrofobii, nehlaste se ke kosmonautům. 14 dní kroužení kolem Země v sedačce bez možnosti natažení nohou by udělalo klaustrofobika asi i ze mě. Prohlížím ještě přistávací moduly Apollo a jdu k návštěvnickému centru.
Od něj jdeme do Imaxu, dostáváme 3D brýle a projekce začíná. Klimatizace jede na plné obrátky, je mi zima a tak začínám usínat. Dufa a holky byly zmoženi tak, že je neprobudily ani závěrečné titulky ;) Pak Vašek říká, že už je pozdě, je 1600 a měli bychom jet do Hall of Fame, ve které má být mnoho různých simulátorů.
Ještě jdu nakoupit do obchodu se suvenýry a přes návštěvnické centrum jdu k autům. Po cestě potkám Vaška, jak čeká na fotku s postavou astronauta.
Dojeli jsme s Tomem a Aničkou do Hall of Fame jako první, po cestě jsme si všimli protější budovy policejního muzea. Uvnitř Hall of Fame nás moc simulátorů nečekalo. Šlo skutečně spíše o síň slávy a ostatní věci byli jen jako doprovod. Ale i tak bylo zajímavé prohlédnout výbavu kosmonautů, zkusit si přistání se spaceshutlem, či optické klamy.
Najendou všichni zmizli a já si všiml nějaké aktivity u centrifugy - dvou kabinek proti sobě, které se rychle otáčeli a informační cedule sledovala až 4G. U toho jsem nemohl chybět, Aleš byl poblíž a přibyli ještě holky - Romana s Jolčou, za chvíli ještě přišel Dufa.
Paní říkala, že máme pustit holky jako první, čím je atrakce teplejší, tím je rychlejší. Při nastupování nám ukázali blicí pytlíky, které byly v atrakci připraveny. Po pětiminutové jízdě vyšly docela rovným krokem a s velkým úsměvem, prý je to skvělé.
Sedl jsem si do kabinky, zapl bezpečnostní pás a dostal instrukci, že se mám chytit madel a sledovat obrazovku a nic jiného, jinak by se mi mohla začít oškliv motat hlava. Při jízdě holek to vypadalo, že se kabinky nijak rychle netočí, tak jsem yl zvědav, jak to bude vypadat vevnitř.
Zavřely se dveře, byl jsem v naprosté tmě, do které zářil monitor s runwayí. V simulátoru jde o letecký simulátor, který nelze ovládat, jen si prostě trať s až 9.9G proletíte. Grafika pokulhávala, dnes už jsou stanardy jinde, navíc, když je simulátor "statický".
Stíhačka se rozlétla, začala nabírat výšku, malé přetížení chápu. Po nabrání výšky následuje pár akrobatických prvků. Najednou je něco špatně. Stíhačka se dostává do vývrtky, pilot křičí o pomoc a snaží se nastartovat zhasnutý motor. To se nakonec těsně nad zemí daří a simulátor ukazuje, co dokáže, ale přetížení mě hlavu do sedačky nenacpalo Když simulátor dojíždí, otvírá dvířka a malý pohled do nich stačí k tomu, aby se mi totálně zamotala hlava. Jolča jde znovu na kolotoč a je nadšená.
Zjistili jsme, že zbytek naší výpravy kamsi zmizel. Chvíli čekáme v gift shopu, ale nikde nikdo. Venku stojí naše auto a pomalu začíná pršet :( Dufu napadlo, že jsou možná v policejním muzeu, ale proč by nám něco neřekli?
Tak s Alešem, Romčou a Jolčou zase čekáme, protože někdo nic neřekl a už jsem opravdu naštvaný. Včera to byla shoda nedorozumění, ale nyní na mobilu nikdo nic nemá.
Prší a prší, do toho pěkně bouří. Když déšť trochu ustane, Aleš přeběhne do auta, Dufa pořád nikde.
Opět se rozprší a Aleš nám odjíždí, za chvíli se vrací a z auta rychle vybíhá Tom a pak taky Vašek. Aleš pak zajede k nám, přeběhneme parčík a skáčeme na zadní řadu sedadel. Dovídám se, že zbytek byl skutečně v policejním muzeu, aniž by nám cokoliv řekl. Je 1800 a jedeme pryč, na Cocoa beach. Kam přesně nevíme, tak Vašek určuje nějaký Days Inn, u kterého se sejdeme.
Po cestě kousek od nás práskne blesk, ale pak bouřku rychle předjíždíme.
Days Inn jsme našlí, ale hned za ním je bordel, navíc se kolem hotelu pohybují hodně divní lidé, tak popojíždíme. Nabízená cena je 75 a to se nám zdá trohu moc. Popojíždíme k dalšímu hotelu, ale není to lepší. Navrhujeme, že dojedeme ještě jednu hodinu, např. do Vero Beach a tam zkusíme hledat znovu. Odsouhlaseno, schváleno.
Po cestě jsme našli dva slibné hotely, jeden na pláži, druhý 10mil od pláže, oba s plným servisem. Volíme ten dál od pláže, na něj náš kupon ještě platí. Během cesty se rozdělujeme, Aleš za naším autem nejede a mizí zřejmě někde v dáli. Na vysílačku neodpovídá.Dojedeme do Vero Beach, už je tma a po pár zákrutech nacházíme hotel. Jdu se s Aničkou zeptat na pokoje a dostáváme informaci, že sleva platí, běžná cena je 90USD. Už v recepci to je vidět, vkusné dřevěné obložení, daleko od Motelů 6.
Od Aleše nám přišla SMS, že se ztratili a jedou po dálnici. Píšu jim, kde jsme a oni na to, že už jsou docela daleko. Píšu, ať tedy jedou, že se další den sejdeme v zabookovaném Motelu 6 v Dahlia Beach mezi Ft. Lauerdale a Miami. Bereme dva pokoje, chceme jet do Ruby Tuesday na večeři a když jdeme ven, dojíždí Aleš.
Už toho mám pro tento den skutečně dost a tak klepu hlavou o karoserii auta (jak Tuckleberry z policejní akademie). Tom s Aničkou na ostatní čekají, Vašek chce jet napřed a rozdělit se na dvě skupiny, abychom nemuseli platit dohromady a neudělali tak velkou díru v rozpočtu těsně před odletem.
V tomhle Ruby mají jen do 2200 a salátový bar je jen za příplatek. Neváháme a bereme si ho, vitamínů není nikdy dost. Za 10 minut doráží druhá část výpravy.Dávám si shrimp pasta a kvůli mě dostáváme jídlo stejně, jako vedlejší stůl, s krevetami byl nějaký problém.
Při placení se nás servírka vyptává, odkud jsme, nápadně často jsme zařazováni mezi Němce, což je asi známkou toho, že děláme dobrou reklamu. Ona nikdy nebyla jinde, než na Floridě, klasická seriálová holka z maloměsta. (Florida je ale velká a krásná, tak to úplně nevidím jako problém)
Na pokojích děláme sraz, výsledkem je dělení na koupání a nákupy a koupání, protože hned vedle hotelu je outlet centrum. Jedu s Tomem, Aničkou a Maxem na koupání, koupání a koupání ;)
Kolem 0000 jdeme spát. Postel je super, už jen ležením na ní nabíjím hodně energie, ale jak to dělá, nevím.
pátek 30. září 2011
Den devatenáctý
Středa, 28.9.2011
Ráno vstáváme tak, abychom se sešli v 0815 na snídani. Snídaně byla dost špatná, místa k sezení byla jen venku a na výběr toho také moc nebylo. Malé cornflaky, mango džus, toasty. Po snídani se balíme a vyjíždíme dvěma auty směrem na vodní park Wet'n'wild.
Park otvírá v 1000 a zavírá v 1700, vstupné něco málo přes 50 USD. Park je plný různých atrakcí, počínaje kamikadze turboskluzavkami až po atrakce s čtyřmístnými čluny. Kupodivu se musejí kupovat i extra skříňky na uložení cenností, ceny jsou 5, 7, 10 USD, dle velikosti, ale skříňky jsou hodně malé.
Beru si společnou skříňku s Tomem a Aničkou. Jdu si zabrat lehátko k bazénu a potkávám Aleše, Dufu a Maxe. Jdeme na atrakce spolu a začínáme na Disko H2O jízdě. Snažím se jízdy natočit, ale výsledek je hodně nejistý. Pokračujeme černou dírou, vyhlídkovou jízdou, pračkou, matračkami a dalšími atrakcemi. Nejlepší se ukazuje diskojízda a matračky, které se jezdí hlavou dolů.
Aleš kupuje refillovou nádobu za 10USD, kterou během pobytu různě doplňujeme, takže se nám bohatě vyplatí. Na každé nádobě je psané, kdy byla vydaná, ale na té naší je bohužel nápis dost špatně čitelný, vypadá spíš jako 29.7. Vzali jsme lahev na relaxační lagunovou jízdu, ale plavčíci hodně rychle začali křičet, ať se nápoje zbavíme.
Jdeme si s Alešem, Romčou a Dufou půjčit volleybalový míč, abychom si zahráli, zaplatili jsme vratnou zálohu 10 USD, ale po 20 minutách hraní bylo takové horko, že jsme toho měli dost a míč vrátili. Navíc se chodníky rozžhavují do nepříjemných teplot, tak se po nestinných částech lidé pohybují velice rychle ;)
Scházíme se ve 1400 a domlouváme se na dalším srazu před 1700 u vchodu. Vašek nabízí za 10 USD možnost jezdit na vodních lyžích, nakonec se k němu přidává Max. Jezdíme pořád dokola diskojízdu a vyhlídkovku hned vedle, až se nám obsluha směje, ale když tam nejsou fronty... Jedeme několikrát další jízdy, čas rychle ubíhá a už je 1645 a balíme.
Jedeme k domu Upside down, který je postavený na střechu a má mít v sobě nějaké zajímavosti. Vstupné je 24USD, ale hned u vstupu je velká fronta, tak dům vzdávám a spolu s Alešem se jdeme najíst do protější restaurace Pizza Hut. Za chvíli se k nám přidává ještě Dufa.
V restauraci jsou normální ceny, k tomu na plazmových panelech dávají fotbalový zápas Španělské La ligy - Real proti Vallecanu. Stav je 1-1, rázem 2-1. Vrchní přináší pizzu, pomalu jí jíme a sledujeme, jestli naši už vyšli. Stav nakonec 5-2, ale stav utkání tomu vůbec neodpovídal, bylo dost vyrovnané.
Naši pořád nikde. Jdeme do auta, pouštíme rádio, sledujeme vchod. Uplynuly dvě hodiny a naši pořád nikde. Blíží se 2000 a tak se rozhodujeme, že pokud se nikdo neobjeví, tak pojedeme do hotelu, do druhého auta se zbytek lidí vejde. Píšu tuto informaci Tomovi i Vaškovi, ale bez odpovědi.
Ve 2020 startujeme a jedeme na hotel. Trochu se nám cesta komplikuje, protože nemáme navigaci. Aleš si jí totiž ráno nevzal. Kupodivu na hotel dojíždíme bez komplikací a jediné chyby a to jedeme 25 minut a několikrát zatáčíme.
Na hotelu zjišťujeme, že Alešovi přišla SMS: "Dojedete pro nás? Psali jsme Dufovi.". Dufo dostal SMS: "Tady to vypadá na dlouho, dojeďte pro nás ve 20.". Za pár minut dojíždí druhé auto, vše si vysvětlujeme, domlouváme si vstávání na 0700 pro Kennedyho vesmírné centrum, protože otvírají v 0900 a jdeme spát. Kupodivu jsem se i trochu spálený a to jsem se mazal 50. Utraceno máme 10700 USD.
Ráno vstáváme tak, abychom se sešli v 0815 na snídani. Snídaně byla dost špatná, místa k sezení byla jen venku a na výběr toho také moc nebylo. Malé cornflaky, mango džus, toasty. Po snídani se balíme a vyjíždíme dvěma auty směrem na vodní park Wet'n'wild.
Park otvírá v 1000 a zavírá v 1700, vstupné něco málo přes 50 USD. Park je plný různých atrakcí, počínaje kamikadze turboskluzavkami až po atrakce s čtyřmístnými čluny. Kupodivu se musejí kupovat i extra skříňky na uložení cenností, ceny jsou 5, 7, 10 USD, dle velikosti, ale skříňky jsou hodně malé.
Beru si společnou skříňku s Tomem a Aničkou. Jdu si zabrat lehátko k bazénu a potkávám Aleše, Dufu a Maxe. Jdeme na atrakce spolu a začínáme na Disko H2O jízdě. Snažím se jízdy natočit, ale výsledek je hodně nejistý. Pokračujeme černou dírou, vyhlídkovou jízdou, pračkou, matračkami a dalšími atrakcemi. Nejlepší se ukazuje diskojízda a matračky, které se jezdí hlavou dolů.
Aleš kupuje refillovou nádobu za 10USD, kterou během pobytu různě doplňujeme, takže se nám bohatě vyplatí. Na každé nádobě je psané, kdy byla vydaná, ale na té naší je bohužel nápis dost špatně čitelný, vypadá spíš jako 29.7. Vzali jsme lahev na relaxační lagunovou jízdu, ale plavčíci hodně rychle začali křičet, ať se nápoje zbavíme.
Jdeme si s Alešem, Romčou a Dufou půjčit volleybalový míč, abychom si zahráli, zaplatili jsme vratnou zálohu 10 USD, ale po 20 minutách hraní bylo takové horko, že jsme toho měli dost a míč vrátili. Navíc se chodníky rozžhavují do nepříjemných teplot, tak se po nestinných částech lidé pohybují velice rychle ;)
Scházíme se ve 1400 a domlouváme se na dalším srazu před 1700 u vchodu. Vašek nabízí za 10 USD možnost jezdit na vodních lyžích, nakonec se k němu přidává Max. Jezdíme pořád dokola diskojízdu a vyhlídkovku hned vedle, až se nám obsluha směje, ale když tam nejsou fronty... Jedeme několikrát další jízdy, čas rychle ubíhá a už je 1645 a balíme.
Jedeme k domu Upside down, který je postavený na střechu a má mít v sobě nějaké zajímavosti. Vstupné je 24USD, ale hned u vstupu je velká fronta, tak dům vzdávám a spolu s Alešem se jdeme najíst do protější restaurace Pizza Hut. Za chvíli se k nám přidává ještě Dufa.
V restauraci jsou normální ceny, k tomu na plazmových panelech dávají fotbalový zápas Španělské La ligy - Real proti Vallecanu. Stav je 1-1, rázem 2-1. Vrchní přináší pizzu, pomalu jí jíme a sledujeme, jestli naši už vyšli. Stav nakonec 5-2, ale stav utkání tomu vůbec neodpovídal, bylo dost vyrovnané.
Naši pořád nikde. Jdeme do auta, pouštíme rádio, sledujeme vchod. Uplynuly dvě hodiny a naši pořád nikde. Blíží se 2000 a tak se rozhodujeme, že pokud se nikdo neobjeví, tak pojedeme do hotelu, do druhého auta se zbytek lidí vejde. Píšu tuto informaci Tomovi i Vaškovi, ale bez odpovědi.
Ve 2020 startujeme a jedeme na hotel. Trochu se nám cesta komplikuje, protože nemáme navigaci. Aleš si jí totiž ráno nevzal. Kupodivu na hotel dojíždíme bez komplikací a jediné chyby a to jedeme 25 minut a několikrát zatáčíme.
Na hotelu zjišťujeme, že Alešovi přišla SMS: "Dojedete pro nás? Psali jsme Dufovi.". Dufo dostal SMS: "Tady to vypadá na dlouho, dojeďte pro nás ve 20.". Za pár minut dojíždí druhé auto, vše si vysvětlujeme, domlouváme si vstávání na 0700 pro Kennedyho vesmírné centrum, protože otvírají v 0900 a jdeme spát. Kupodivu jsem se i trochu spálený a to jsem se mazal 50. Utraceno máme 10700 USD.
Den osmnáctý
Úterý, 27.9.2011
Minulý den jsme se dohodli na dělení, půlka vyjede ráno směr Daytona, druhá pojede přímo do parku, kde by se měli vyskytovat kapustňáci. Jsem v první skupině a proto ráno vstávám v 0700 a mířím na snídani, která je opět zahrnuta v ceně hotelu. Tentokrát nás ale nečeká žádná sláva, mléko na cornflaky ještě mají, ale toastový chleba již ne. S koláčky je to také nahnuté a tak jsem rád, že jsem vstal s první skupinou.
Vyjíždíme do Daytony ve dvou autech, jedu v autě s Tomem a Aničkou, v druhém jede Aleš, Dufa a Romana. Irena, Vašek, Max a Jolča pojedou přímo na kapustňáky.
Po třech hodinách cesty jsme vjeli boční branou do oreálu okruhu Daytona, kde nám strážný poradil správný směr na návštěvnické centrum. Tam jsme byli za pár minut a zjistili, že prohlídky za 15 USD nejsou pro nás, protože začínají až za hodinu a půl. Vybrali jsme tedy za 22 a v 1200 vyjeli legračním vláčkem se dvěma vagony.
Nejprve jsme se zastavili v sále, kde probíají úvodní briefingy závodníkům, pak jsme se přesunuli ke garářím a do uličky vítězů a viděli jsme, že zde krásně funguje ozvěna. Před námi ve vláčku jeli celou dobu nějací Češi.
Pak se vláček vydal na cestu po dráze, ale sáhnout jsme si nemohli. Na konec prohlídy nás přivezli k hlavní tribuně, kde sídlí tisk a odborníci a hlavně je z ní skvělý výhled na celý závodní okruh. Po dozávodění jsem poslal pohledy domů (schválně, jestli dojdou), sedli do aut a už jeli přímo do Blue Spring State Park.
Tam jsme byli za cca 1h a na parkovišti jsme našli auto s dalšími členy výpravy. Sešli jsme k vodnímu kanálu, kde jsme si přečetli, že nemáme krmit ani aligátory, ani kapustňáky, které uvidíme. Naši nikde, tak jsme pokračovali trailem trochu proti proudu, až jsme došli k pramenům.
Bylo jasné, že naši jsou zde, protože celému molu, ze kterého byl vstup do vody, dominoval Maxův stativ s foťákem. Vedle něj seděl Aleš, který měl věci kdesi hluboko zahrabané a tak se koupat nešel. Trochu proti proudu byla laguna, kde vyvěral pramen - zhruba 40m hluboká průrva, na dno vidět nebylo. Vzbuzovala respekt a tak se nad ní nikomu moc plavat nechtělo.
Koryto řeky bylo plné kořenů, které tvořily různé zajímavé útvary, žádného kapustňáka jsme nenašli. Za pár minut už byli všichni z vody pěkně vymrzlí a tak jsme vyrazili dál.
Vyjeli jsme na jih a hledali ubytování v Orlandu, podle letáků jsme zvolili předměstí Kissimee, hotel Econolodge.
V recepci hotelu jsme nabrali letáky o atrakcích v Orlandu a mimo jiné jsme nalezli i slevu na minigolf. Tato myšlenka se ujala a tak jsme, až na Irenu, která šla spát a Toma s Aničkou, kteří sledovali Big Bang Theory, jeli hrát minigolf.
Čekal jsem arkádovou trať s mnoha otáčivými prvky a hejblátky, ale nic takového se nestalo, dráhy byly na koberci a kolem byla voda a kameny. V jednom místě šlo dokonce míček poslat do vody a to se nám taky povedlo. Jolča vyhrála na plné čáře, bylo po 2300, jeli jsme do hotelu a šli spát. Už máme utraceno 9392 USD.
Minulý den jsme se dohodli na dělení, půlka vyjede ráno směr Daytona, druhá pojede přímo do parku, kde by se měli vyskytovat kapustňáci. Jsem v první skupině a proto ráno vstávám v 0700 a mířím na snídani, která je opět zahrnuta v ceně hotelu. Tentokrát nás ale nečeká žádná sláva, mléko na cornflaky ještě mají, ale toastový chleba již ne. S koláčky je to také nahnuté a tak jsem rád, že jsem vstal s první skupinou.
Vyjíždíme do Daytony ve dvou autech, jedu v autě s Tomem a Aničkou, v druhém jede Aleš, Dufa a Romana. Irena, Vašek, Max a Jolča pojedou přímo na kapustňáky.
Po třech hodinách cesty jsme vjeli boční branou do oreálu okruhu Daytona, kde nám strážný poradil správný směr na návštěvnické centrum. Tam jsme byli za pár minut a zjistili, že prohlídky za 15 USD nejsou pro nás, protože začínají až za hodinu a půl. Vybrali jsme tedy za 22 a v 1200 vyjeli legračním vláčkem se dvěma vagony.
Nejprve jsme se zastavili v sále, kde probíají úvodní briefingy závodníkům, pak jsme se přesunuli ke garářím a do uličky vítězů a viděli jsme, že zde krásně funguje ozvěna. Před námi ve vláčku jeli celou dobu nějací Češi.
Pak se vláček vydal na cestu po dráze, ale sáhnout jsme si nemohli. Na konec prohlídy nás přivezli k hlavní tribuně, kde sídlí tisk a odborníci a hlavně je z ní skvělý výhled na celý závodní okruh. Po dozávodění jsem poslal pohledy domů (schválně, jestli dojdou), sedli do aut a už jeli přímo do Blue Spring State Park.
Tam jsme byli za cca 1h a na parkovišti jsme našli auto s dalšími členy výpravy. Sešli jsme k vodnímu kanálu, kde jsme si přečetli, že nemáme krmit ani aligátory, ani kapustňáky, které uvidíme. Naši nikde, tak jsme pokračovali trailem trochu proti proudu, až jsme došli k pramenům.
Bylo jasné, že naši jsou zde, protože celému molu, ze kterého byl vstup do vody, dominoval Maxův stativ s foťákem. Vedle něj seděl Aleš, který měl věci kdesi hluboko zahrabané a tak se koupat nešel. Trochu proti proudu byla laguna, kde vyvěral pramen - zhruba 40m hluboká průrva, na dno vidět nebylo. Vzbuzovala respekt a tak se nad ní nikomu moc plavat nechtělo.
Koryto řeky bylo plné kořenů, které tvořily různé zajímavé útvary, žádného kapustňáka jsme nenašli. Za pár minut už byli všichni z vody pěkně vymrzlí a tak jsme vyrazili dál.
Vyjeli jsme na jih a hledali ubytování v Orlandu, podle letáků jsme zvolili předměstí Kissimee, hotel Econolodge.
V recepci hotelu jsme nabrali letáky o atrakcích v Orlandu a mimo jiné jsme nalezli i slevu na minigolf. Tato myšlenka se ujala a tak jsme, až na Irenu, která šla spát a Toma s Aničkou, kteří sledovali Big Bang Theory, jeli hrát minigolf.
Čekal jsem arkádovou trať s mnoha otáčivými prvky a hejblátky, ale nic takového se nestalo, dráhy byly na koberci a kolem byla voda a kameny. V jednom místě šlo dokonce míček poslat do vody a to se nám taky povedlo. Jolča vyhrála na plné čáře, bylo po 2300, jeli jsme do hotelu a šli spát. Už máme utraceno 9392 USD.
čtvrtek 29. září 2011
Den sedmnáctý
Pondělí, 26.9.
Budík mi zvoní v 0730, zamačkávám ho a říkám si, že za chvíli vstanu. Najednou je 0805 a nikdo nevstává. Balím věci a postupně se budí další členové výpravy. V 0820 vyrážíme na snídani.
Je docela slušná, koláčky, cornflaky, waffle, toasty. Při snídani se nás recepční ptá, odkud jsme a když říkáme, že z ČR, tak se jí rozzáří oči.
Dva roky u nás s manželem bydlela. Manžel je basketbalista Tarvis Williams a pak hrál i na Slovensku a teď je v Německu. Děti mluví česky, protože u nás chodili do školy. Svět je prostě malý.
V 0900 vyjíždíme za dalšími dobrodružstvími.
Zastavujeme u turistického centra a plánujeme další program. Situace se má tak, že dnes musíme dojet do Savannah, abychom další den dojeli do Orlanda a středu a čtvrtek měli na parky. Pátek chceme věnovat pozvolnému přejezdu do Miami s koupáním a v sobotu odpoledne musíme vrátit auto a odletět zpět domů za prací :( Do Savannah je to z Philadelphie 12 hodin jízdy, myslíme, že nás dnes druhé auto nedožene.
Během cesty se nic extra zajímavého neděje, mimo běžných problémů s rozdílnými navigacemi:
1054 - Tom: Neměli bychom teď sjet?
1055 - Vašek: Vaše navigace je blbá, naše nás zavede.
1109 - Vašek: Tak jedeme zase blbě...
1125 - 100m před odbočkou zachrastí vysílačka Toma - nesjíždíte? Prudké brždění, Vašek nějak zaspal ;)
Pokračujeme pořád podél pobřeží po 17 na jih. Poprvé za celou cestu je deník aktuální.
Před námi se vynoří most, z něhož vlevo vidíme letadlovou loď, před námi je Charleston. Průvodce o tomto městě tvrdí, že je podobné New Orleans, ale hezčí a bezpečnější. O Charlestonu jsem zatím slyšel pouze dvakrát, jednou v tanečních a podruhé v klasické písničce o povstání proti otrokářům.
Máme v plánu navštívit historický otrokářský dům z předminulého století, na plantáž už nám čas nezbývá. Parkujeme v malé uličce hned vedle a doufáme, že nám bude stačit hodinový limit. Prohlídka stojí 10 USD, unitř není možné fotit a batohy jsou také zakázány, údajně z bezpečnostních důvodů. Dostáváme audioprůvodce, což jsou vlastně miniaturní mp3 přehrávače, které nás navádějí po domě.
Nejprve jsme ve sklepní kuchyni, kde otroci ohřívali jídlo pro majitele. Pak jsme přešli do budovy, kde měli otroci v přízemí velkou kuchyň, prádelnu a v patře bydleli. Naproti této budově byly stáje. V nich jsme viděli kočáry. Vrátili jsme se do hlavní budovy, do knihovny, velkého salonku a ložnic. Na verandě zkoušíme dobovou houpačku, pak po mramorovém schodišti scházíme zpátky do sklepa.
Max pořád váhá nad návštěvou letadlové lodě, ptá se starších hlídaček a ty mu nadšeně dávají letáky. Vracíme sluchátka, jdeme zpět k autům. Limit jsme trochu přetáhli, ale žádný lístek za stěračem naštěstí nemáme.
Rozdělíme se, Max s Vaškem jedou na letadlovou loď, s Irenou, Tomem a Aničkou si chceme prohlédnout město. Domluvili jsme se tak, že z Charlestonu vyjedeme v 1800 a sejdeme se u Walmartu v Sun City v Savannah.
Parkujeme na ulici, kde je psaný 2 hodinový limit, ptám se pro jistotu pošťáka, který jde zrovna kolem a ten náš předpoklad potvrzuje.
Charleston je malebné město, Francouzského typu, ale můj dojem může být hodné zkreslen tím, že jsme procházeli French Quarter... Široká promenáda u moře, výhled na atlantik, v dálce vojenské lodě. Přicházíme k Battery parku, ve terém jsou vystavena dobová děla. V parku probíhá nějaký kurz sebeobrany pro mladé dívky, máchají rukama a nohama. Zatočíme do centra, domy se začínají zvětšovat, všechny mají okenice známé z filmů o četnících ze St. Tropez.
Tom někde četl, že nějaké domy jsou přístupné zdarma. Irena vchází do domu, který má nad sebou vyvěšenu americkou vlajku, ale nikde není psáno, že jde o volně přístupný dům. Prostě bylo otevřeno. Tom s Aničkou jdou taky nakouknout dovnitř, ale po pár krocích raději dům pouštíme a jdeme dál po hlavní ulici hledat něco k jídlu.
Přicházíme k velké tržnici, kolem které jsou restaurace a obchůdky, v tržnici samotné prodávají neskutečné množství všecho možného, konče velkou chlupatou lamou, kterou by si strašně rád koupil Tom. Máme v hledáčku dvě restaurace a v té první nakonec končíme.
Dáváme si nějaké kuře s hranolkami a na ochutnání dostáváme místní chleba a buchtu, která chutná jako perník. Při úvodním objednávání nápojů si Irena zase málem objednala vodku - vyslovila totiž water jako [wotr] a obsluhující číšník tomu rozuměl jako vodka. Už při cestě do Atlanty jsme měli stejný problém, ale tentokrát jsme omyl zastavili hned.
Po vydatném obědě jdeme zpět k autu, nasedáme a zhruba v 1730 odjíždíme směr Walmart. Jedeme zase kolem Battery parku a vše se vyjasňuje, dívky cvičící na trávníku nebyly karatistky, ale roztleskávačky ;)
Po cestě nám píše Vašek, že nemá v navigaci toto a raději by se sešli v Ruby Tuesday v Savannah. Jsme před nimi, vezmeme to přes Walmart a s drobným zpožděním dorážíme k restauraci. Alešovo auto prý zvládá přejezd a v 2200 dorazí do Savannah.
Jedeme hledat ubytování, nakonec končíme opět v Econolodge a tuto informaci posíláme Alešovi.
Je 2240, když přijíždějí a jsme opět kompletní. Dveře od jejich pokojů ale nejdou otevřít, jdu proto reklamovat kartu na recepci. Dostávám další kartu, ale výsledek byl stejný. Paní se se mnou jde podíva na dveře a konstatuje, že je vybitá baterie a proto dostávají jiný pokoj. Vypadají značně unaveně, ale New York za to prý stál. V rychlosti máme typickou válečnou poradu a jdeme spát.
Extra pozdravy pro Radku a paní Binderovou.
Budík mi zvoní v 0730, zamačkávám ho a říkám si, že za chvíli vstanu. Najednou je 0805 a nikdo nevstává. Balím věci a postupně se budí další členové výpravy. V 0820 vyrážíme na snídani.
Je docela slušná, koláčky, cornflaky, waffle, toasty. Při snídani se nás recepční ptá, odkud jsme a když říkáme, že z ČR, tak se jí rozzáří oči.
Dva roky u nás s manželem bydlela. Manžel je basketbalista Tarvis Williams a pak hrál i na Slovensku a teď je v Německu. Děti mluví česky, protože u nás chodili do školy. Svět je prostě malý.
V 0900 vyjíždíme za dalšími dobrodružstvími.
Zastavujeme u turistického centra a plánujeme další program. Situace se má tak, že dnes musíme dojet do Savannah, abychom další den dojeli do Orlanda a středu a čtvrtek měli na parky. Pátek chceme věnovat pozvolnému přejezdu do Miami s koupáním a v sobotu odpoledne musíme vrátit auto a odletět zpět domů za prací :( Do Savannah je to z Philadelphie 12 hodin jízdy, myslíme, že nás dnes druhé auto nedožene.
Během cesty se nic extra zajímavého neděje, mimo běžných problémů s rozdílnými navigacemi:
1054 - Tom: Neměli bychom teď sjet?
1055 - Vašek: Vaše navigace je blbá, naše nás zavede.
1109 - Vašek: Tak jedeme zase blbě...
1125 - 100m před odbočkou zachrastí vysílačka Toma - nesjíždíte? Prudké brždění, Vašek nějak zaspal ;)
Pokračujeme pořád podél pobřeží po 17 na jih. Poprvé za celou cestu je deník aktuální.
Před námi se vynoří most, z něhož vlevo vidíme letadlovou loď, před námi je Charleston. Průvodce o tomto městě tvrdí, že je podobné New Orleans, ale hezčí a bezpečnější. O Charlestonu jsem zatím slyšel pouze dvakrát, jednou v tanečních a podruhé v klasické písničce o povstání proti otrokářům.
Máme v plánu navštívit historický otrokářský dům z předminulého století, na plantáž už nám čas nezbývá. Parkujeme v malé uličce hned vedle a doufáme, že nám bude stačit hodinový limit. Prohlídka stojí 10 USD, unitř není možné fotit a batohy jsou také zakázány, údajně z bezpečnostních důvodů. Dostáváme audioprůvodce, což jsou vlastně miniaturní mp3 přehrávače, které nás navádějí po domě.
Nejprve jsme ve sklepní kuchyni, kde otroci ohřívali jídlo pro majitele. Pak jsme přešli do budovy, kde měli otroci v přízemí velkou kuchyň, prádelnu a v patře bydleli. Naproti této budově byly stáje. V nich jsme viděli kočáry. Vrátili jsme se do hlavní budovy, do knihovny, velkého salonku a ložnic. Na verandě zkoušíme dobovou houpačku, pak po mramorovém schodišti scházíme zpátky do sklepa.
Max pořád váhá nad návštěvou letadlové lodě, ptá se starších hlídaček a ty mu nadšeně dávají letáky. Vracíme sluchátka, jdeme zpět k autům. Limit jsme trochu přetáhli, ale žádný lístek za stěračem naštěstí nemáme.
Rozdělíme se, Max s Vaškem jedou na letadlovou loď, s Irenou, Tomem a Aničkou si chceme prohlédnout město. Domluvili jsme se tak, že z Charlestonu vyjedeme v 1800 a sejdeme se u Walmartu v Sun City v Savannah.
Parkujeme na ulici, kde je psaný 2 hodinový limit, ptám se pro jistotu pošťáka, který jde zrovna kolem a ten náš předpoklad potvrzuje.
Charleston je malebné město, Francouzského typu, ale můj dojem může být hodné zkreslen tím, že jsme procházeli French Quarter... Široká promenáda u moře, výhled na atlantik, v dálce vojenské lodě. Přicházíme k Battery parku, ve terém jsou vystavena dobová děla. V parku probíhá nějaký kurz sebeobrany pro mladé dívky, máchají rukama a nohama. Zatočíme do centra, domy se začínají zvětšovat, všechny mají okenice známé z filmů o četnících ze St. Tropez.
Tom někde četl, že nějaké domy jsou přístupné zdarma. Irena vchází do domu, který má nad sebou vyvěšenu americkou vlajku, ale nikde není psáno, že jde o volně přístupný dům. Prostě bylo otevřeno. Tom s Aničkou jdou taky nakouknout dovnitř, ale po pár krocích raději dům pouštíme a jdeme dál po hlavní ulici hledat něco k jídlu.
Přicházíme k velké tržnici, kolem které jsou restaurace a obchůdky, v tržnici samotné prodávají neskutečné množství všecho možného, konče velkou chlupatou lamou, kterou by si strašně rád koupil Tom. Máme v hledáčku dvě restaurace a v té první nakonec končíme.
Dáváme si nějaké kuře s hranolkami a na ochutnání dostáváme místní chleba a buchtu, která chutná jako perník. Při úvodním objednávání nápojů si Irena zase málem objednala vodku - vyslovila totiž water jako [wotr] a obsluhující číšník tomu rozuměl jako vodka. Už při cestě do Atlanty jsme měli stejný problém, ale tentokrát jsme omyl zastavili hned.
Po vydatném obědě jdeme zpět k autu, nasedáme a zhruba v 1730 odjíždíme směr Walmart. Jedeme zase kolem Battery parku a vše se vyjasňuje, dívky cvičící na trávníku nebyly karatistky, ale roztleskávačky ;)
Po cestě nám píše Vašek, že nemá v navigaci toto a raději by se sešli v Ruby Tuesday v Savannah. Jsme před nimi, vezmeme to přes Walmart a s drobným zpožděním dorážíme k restauraci. Alešovo auto prý zvládá přejezd a v 2200 dorazí do Savannah.
Jedeme hledat ubytování, nakonec končíme opět v Econolodge a tuto informaci posíláme Alešovi.
Je 2240, když přijíždějí a jsme opět kompletní. Dveře od jejich pokojů ale nejdou otevřít, jdu proto reklamovat kartu na recepci. Dostávám další kartu, ale výsledek byl stejný. Paní se se mnou jde podíva na dveře a konstatuje, že je vybitá baterie a proto dostávají jiný pokoj. Vypadají značně unaveně, ale New York za to prý stál. V rychlosti máme typickou válečnou poradu a jdeme spát.
Extra pozdravy pro Radku a paní Binderovou.
úterý 27. září 2011
Den šestnáctý
Neděle, 25.9.
Ráno na snídani mají gril, kde obsluha nabízí vajíčka nebo palačinky. Dávám si mixovaná vajíčka, někdo zkouší palačinky s javorovým sirupem, nebo volská oka, kterým tady říkají sunnyside up. Krátce po 0900 vyjíždíme do Norfolku. Po cestě, mimo drobné dikuze o množství nabíječek, se nic nestalo. Zjistili jsme totiž, že nemáme nabitou ani jednu vysílačku a telefon na tom také není nejlépe.
V 1120 přijíždíme do centra Norfolku, zkoušíme najet do garáže, ale když vidíme férovou cenu za parkování 32 za den, jedeme raději jinam. Míjíme centrum gen. Mac Arthura a parkujeme kousek od muzea, 1 USD za hodinu.
Vstupné do muzea Nauticus stojí 14 USD, v ceně je i prohlídka bojové lodi Wisconsin, která byla spuštěna na vodu během druhé světové války. Nejprve jdeme do muzea a předběžně si domlouváme sraz v muzeu ve 1400. Muzeum je plné exponátů, které si lze vyzkoušet - morseovka, signální světla, periskopy a další. Součástí je i ekoexpozice se zvířaty, ukázka monitorovacích bójí, podmořské ponorky, korálové útesy. Scházíme o patro níž, kde je muzeum věnované americým bojovým plavidlům, tedy i ironcladům z občanské války. Část je samozřejmě určena lodi USS Wisconsin.
Venku prší čím dál víc, lidi zvenku chodí úplně promoklí, nasazujeme pláštěnky, rozbalujeme deštníky, jdeme na palubu. Po palubě tečou litry vody, je dřevěná, naštěstí ani moc neklouže. Z lodi je přístupná bohužel pouze vrchní paluba a kajuty posádky, ostatní je kompletně uzavřeno. Z přídi lodi je pěkný 20 metrový pohled dolů do přístavních hlubin, kajuty posádky jsou, jako ostatně vždy, malé.
Po prohlídce lodi navštívíme nezbytný gift shop a řešíme, co dál, je 1530. Vyjdeme k autům a uvidíme, co dál. Vašek se ještě vrací do muzea, měníme plán, půjdeme se projít kousek do přístavu. Rychle mizíme Vaškovi z dohledu a nikoho to netrápí. Max mizí daleko vepředu, vidíme v dáli Vaška, jak vychází z muzea a jde přímo k autům. Máváme, ale bezúspěšně.
Vracíme se tedy ke garážím, dáváme do navigace restaurace, vyrážíme na lov. Přicházíme k molu, kde je více restaurací, ale vypadají dost podivně, Irena říká, že by šla jinam, že to nikde nevoní jídlem. Vybraná restaurace stejně nemá otevřeno, otvírá až v 1600 a to čekat nechceme.
Vracíme se zpět, v Tomově navigaci nalézáme Ruby Tuesday, docela pěknou restauraci, kde už jsme jednou byli. Půjdeme na steaky, zbývá asi 6 mil.
Ke steakům máme zdarma salátový bar, Irena přichází s obří porcí, která by mi možná stačila pouze na oběd, ale v pohodě vše sní. Nejedli jsme od snídaně a jsou skoro 4 ;) Po lunneru jedeme směrem na Charleston, ale po pobřeží - po silnici číslo 17. Už neprší, ale mraky jsou tak nízko, že jak by řekli Galové: "Nebe nám padá na hlavu.". Hodinu trvalo, než spadlo, důkladně. Tlak spadl tak rychle, že jsem takřka upadl do mdlob a to jsem psal deník.
Hustý děšť a posun teploty byl takový, že se nám začlo mlžit přední sklo zvenku. Jeli jsme dál a dál, začalo se stmívat. Za pár minut byla naprostá tma. Irena se střídá v řízení a v polospánku říká, to už jsme zase ve Washingtonu? A skutečně, v Severní Karolině mají svůj lokální malý Washington. Jedeme kolem New Bernu a navigace nás protahuje neskutečnými uličkami, trochu mám strach, kde se vynoříme. Potřebujeme tankovat, zastavujeme u benzinky. Jdu na záchod a jsem trochu překvapen, stejně jako malý gang černochů, kteří hrají na benzině kulečník. Ošklivé předsudky.
Vyrážíme do Jacksonvillu, kde bychom chtěli bydlet, Wilmington, do kterého jsme chtěli původně dojet, je hodně daleko. Krátce po 2100 dojíždíle k nějakému Inn motelu, kde se ptáme na cenu. Recepční nám dává vyplnit lístky, znovu se ptáme na cenu Říká 75 bez daně se snídaní. To se nám zdá moc a tak jí říkáme, že se ještě podíváme jinde. Ochotně nám nabízí lísteček s čísly dalších hotelů. Jedeme do Budget Innu, ale cena je jen o 5 USD nižší a to ještě bez snídaně.
Jedeme tedy dál do Wilmingtonu.
Najednou nám auto začne blikat modře. Za námi jede auto sheriffa, které je rozzářené jako vánoční stromeček. Opravdu jsme jeli těch 35mph? Naštěstí se ukazuje, že před sheriffem je ještě jedno vozidlo, sportovní. Obě sjíždějí na benzinku a my můžeme vesele pokračovat dál.
Za hodinku jsme v cíli, ptáme se v Days Innu, kde nabízejí 55, naproti je Econolodge, kde dostaneme 49,95 bez taxy se snídaní. Bereme, domlouváme snídaňový sraz na 0830 a jdeme spát.
Od druhého auta dostáváme zprávu, že v pohodě přežili New York a spějí ve Philadelphii. Další den by nás chtěli dohnat.
Ráno na snídani mají gril, kde obsluha nabízí vajíčka nebo palačinky. Dávám si mixovaná vajíčka, někdo zkouší palačinky s javorovým sirupem, nebo volská oka, kterým tady říkají sunnyside up. Krátce po 0900 vyjíždíme do Norfolku. Po cestě, mimo drobné dikuze o množství nabíječek, se nic nestalo. Zjistili jsme totiž, že nemáme nabitou ani jednu vysílačku a telefon na tom také není nejlépe.
V 1120 přijíždíme do centra Norfolku, zkoušíme najet do garáže, ale když vidíme férovou cenu za parkování 32 za den, jedeme raději jinam. Míjíme centrum gen. Mac Arthura a parkujeme kousek od muzea, 1 USD za hodinu.
Vstupné do muzea Nauticus stojí 14 USD, v ceně je i prohlídka bojové lodi Wisconsin, která byla spuštěna na vodu během druhé světové války. Nejprve jdeme do muzea a předběžně si domlouváme sraz v muzeu ve 1400. Muzeum je plné exponátů, které si lze vyzkoušet - morseovka, signální světla, periskopy a další. Součástí je i ekoexpozice se zvířaty, ukázka monitorovacích bójí, podmořské ponorky, korálové útesy. Scházíme o patro níž, kde je muzeum věnované americým bojovým plavidlům, tedy i ironcladům z občanské války. Část je samozřejmě určena lodi USS Wisconsin.
Venku prší čím dál víc, lidi zvenku chodí úplně promoklí, nasazujeme pláštěnky, rozbalujeme deštníky, jdeme na palubu. Po palubě tečou litry vody, je dřevěná, naštěstí ani moc neklouže. Z lodi je přístupná bohužel pouze vrchní paluba a kajuty posádky, ostatní je kompletně uzavřeno. Z přídi lodi je pěkný 20 metrový pohled dolů do přístavních hlubin, kajuty posádky jsou, jako ostatně vždy, malé.
Po prohlídce lodi navštívíme nezbytný gift shop a řešíme, co dál, je 1530. Vyjdeme k autům a uvidíme, co dál. Vašek se ještě vrací do muzea, měníme plán, půjdeme se projít kousek do přístavu. Rychle mizíme Vaškovi z dohledu a nikoho to netrápí. Max mizí daleko vepředu, vidíme v dáli Vaška, jak vychází z muzea a jde přímo k autům. Máváme, ale bezúspěšně.
Vracíme se tedy ke garážím, dáváme do navigace restaurace, vyrážíme na lov. Přicházíme k molu, kde je více restaurací, ale vypadají dost podivně, Irena říká, že by šla jinam, že to nikde nevoní jídlem. Vybraná restaurace stejně nemá otevřeno, otvírá až v 1600 a to čekat nechceme.
Vracíme se zpět, v Tomově navigaci nalézáme Ruby Tuesday, docela pěknou restauraci, kde už jsme jednou byli. Půjdeme na steaky, zbývá asi 6 mil.
Ke steakům máme zdarma salátový bar, Irena přichází s obří porcí, která by mi možná stačila pouze na oběd, ale v pohodě vše sní. Nejedli jsme od snídaně a jsou skoro 4 ;) Po lunneru jedeme směrem na Charleston, ale po pobřeží - po silnici číslo 17. Už neprší, ale mraky jsou tak nízko, že jak by řekli Galové: "Nebe nám padá na hlavu.". Hodinu trvalo, než spadlo, důkladně. Tlak spadl tak rychle, že jsem takřka upadl do mdlob a to jsem psal deník.
Hustý děšť a posun teploty byl takový, že se nám začlo mlžit přední sklo zvenku. Jeli jsme dál a dál, začalo se stmívat. Za pár minut byla naprostá tma. Irena se střídá v řízení a v polospánku říká, to už jsme zase ve Washingtonu? A skutečně, v Severní Karolině mají svůj lokální malý Washington. Jedeme kolem New Bernu a navigace nás protahuje neskutečnými uličkami, trochu mám strach, kde se vynoříme. Potřebujeme tankovat, zastavujeme u benzinky. Jdu na záchod a jsem trochu překvapen, stejně jako malý gang černochů, kteří hrají na benzině kulečník. Ošklivé předsudky.
Vyrážíme do Jacksonvillu, kde bychom chtěli bydlet, Wilmington, do kterého jsme chtěli původně dojet, je hodně daleko. Krátce po 2100 dojíždíle k nějakému Inn motelu, kde se ptáme na cenu. Recepční nám dává vyplnit lístky, znovu se ptáme na cenu Říká 75 bez daně se snídaní. To se nám zdá moc a tak jí říkáme, že se ještě podíváme jinde. Ochotně nám nabízí lísteček s čísly dalších hotelů. Jedeme do Budget Innu, ale cena je jen o 5 USD nižší a to ještě bez snídaně.
Jedeme tedy dál do Wilmingtonu.
Najednou nám auto začne blikat modře. Za námi jede auto sheriffa, které je rozzářené jako vánoční stromeček. Opravdu jsme jeli těch 35mph? Naštěstí se ukazuje, že před sheriffem je ještě jedno vozidlo, sportovní. Obě sjíždějí na benzinku a my můžeme vesele pokračovat dál.
Za hodinku jsme v cíli, ptáme se v Days Innu, kde nabízejí 55, naproti je Econolodge, kde dostaneme 49,95 bez taxy se snídaní. Bereme, domlouváme snídaňový sraz na 0830 a jdeme spát.
Od druhého auta dostáváme zprávu, že v pohodě přežili New York a spějí ve Philadelphii. Další den by nás chtěli dohnat.
pondělí 26. září 2011
Den patnáctý
Sobota, 24.9.
Ráno vstáváme dle rozpisu, vyjíždíme a po asi hodině Vašek nalézá v roomsaveru město, kde by mohli mít levné pokoje, abychom po cestě z Philadelphie měli zajištěné ubytování. Alešovo auto plánuje jet další den do New Yorku, tak pokračuje po dálnici na sever. Po půl hodině a dvou objetých motelech zjišťujeme, že tady levné ubytování neseženeme, snažíme se dostat na dálnici.
Anička s Tomem už nemá hotovost, tak jim dávám 10 USD na mýto.
Bylo to třeba, hned jedeme po regionálním mostě za neuvěřitelných 5 USD, takže se nám to hledání ubytování docela prodražilo. Do Philadelphie dojíždíme chvíli před 11, hledáme parkování. To najdeme pod mostem na Market Street za 14 USD za den.
Jdeme do návštěvnického centra a píšeme druhé skupině. Ta odepisuje, že už mají lístky na 1115, ale protože je 1110, nestíháme a jdeme si pro své vlastní. Máme čas 1215, tak ještě jdeme do centra ústavy. To je takové velké muzeum se vstupným za 14 USD. Máme jen 30 minut čas, tak dovnitř nejdeme. U východu si všímám, že je dnes den muzeí a tak je vstupné zdarma. Jdeme kolem dlouhé fronty na zvon svobody, který je uložen ve speciálním pavilonu, který byl vybudován teprve nedávno.
Vedle City Hall je ještě stará radnice, kterou také před bezpečnostní kontrolou procházíme. Konečně se stavíme do fronty na prohlídku zavazadel, otevřou mi snad každou kapsičku na batohu, aby zjistili, že nic nenajdou... Jsme na náměstíčku, kde lidé čekají na svůj čas prohlídky. Průhledem mezi sloupy vidíme druhou skupinu, která má už po prohlídce, ale setkat se nemůžeme, průchod je střežen. Máváme si a je to na pár dní poslední blízký kontakt.
V době, kdy čekáme n aprohlídku Anička ještě rezervuje Econolodge hotel ve Fredericksburgu. Je 1210, řada se začíná hýbat a hlasatel v dobovém kroji nás poučuje, co je a není možné. Jdeme do první hodně vychlazené místnosti, kde dostáváme dobové reálie, které vedly ke vzniku boje za nezávislost. Jako vždy šlo jen o peníze...
Jdeme do další haly, do bývalého soudu, kde kdysi byla pečeť Anglického krále. V sousední místnosti je debatní sál, kde vznikla deklarace nezávislosti, jak je zobrazeno i na dobovém obraze v první místnosti. Pak vidíme další místnosti, které jsou vyzdobeny mapami, obrazy a dobovým nábytkem.
Prohlídka končí, jdeme si prohlédnout deklaraci, která je uložena v samostatném domečku a je hlídána jedním strážcem. Informační cedulka ale říká, že může jít i o faksimili. Opouštíme střežený areál, chceme najít nějaké jídlo. Max nás opouští, jde hledat bojovou loď. My končíme v mexické restauraci, kde dostáváme za slušné peníze obrovskou porci. Po obědě jdeme do 3D 360st. kina, které během 20 minut ukáže historii. Stojí 7 USD a za ty peníze to rozhodně nestojí.
Poté jdeme hledat první národní banku. Vašek navrhuje jít se podívat do muzea ústavy, když je dnes příležitot ho vidět zdarma a tak se u banky rozdělujeme. S Tomem a Aničkou jdeme na nábřeží podél bojových lodí, z nichž si u jedné cvičné plachetnice z Dánska kupuji zapalovač na památku. Bavíme se o tom, jak umějí holubi plavat a Toma dostane má věta: "Holub takhle nefunguje.". Směje se asi 5 minut. Dojdeme ještě k ponorce, dál už molo končí, tak se obracíme na zpáteční cestu.
U auta jsme o 15 minut před plánovaným srazem, v 1645, a protože nikoho nevidíme, jdeme se podívat ulicí dál.
Vidíme rozmanité stavby a také vykradené auto, asi jsme v bezpečné čtvrti. Jdeme zpět, všichni už jsou u auta, tak nasedáme, domlouváme se, že zkusíme ještě dojet k Rockyho schodům. Vašek tenhle bod ale v navigaci nemá, snažíme se sledovat druhé auto.
To se nám docela daří, až najednou Tom rychle mění směr a my už to nezvládáme. Trubka zezadu a Irena řekne cosi nepěkného na Tomovu adresu. Jedeme dál a projíždíme kolem schodů, horší je, že se Vaškova navigace pořád vůbec nechytla. Zastavujeme na pruhu pro autobusy a čekáme, jestli se chytne. Mapy v navigaci jsou, ale satelity nám nechtějí poslat infomaci o poloze. Naštěstí má Max v mobilu navigaci od Nokie, počkáme pár minut, než se chytne ta, vyrážíme za druhým autem.
Po cestě jim posílám SMSku, jak jsou na tom a v kolik dorazí do hotelu. Jsou na tom stejně jako my, dorazí kolem 2100.
Druhá skupina nám píše, opouštějí outlet a jedou na sever do New Yorku. Do hotelu dojíždíme ve 2057, čekáme na druhé auto. Ve 2108 se ozve vysílačka, už jen minutku a jsou tu. Platíme ubytování, přeházíme věci a Vašek přichází s plánem, že nepojedeme do Richmondu a Raleigh, ale do Norfolku, kde je velká válečná základna. Je to jen hodinová zajížďka.
Jdeme do Denny's na pozdní večeři, ke stolu usedáme ve 2300. Tom s Aničkou chce také do Norfolku a tak je o dalším programu jasno. Max mi ještě nabízí, že bychom vyrazili spolu ráno, ale Capitol otvírá v neděli až v jednu, plantáž Thomase Jeffersona je daleko a Episkopální kostel Sv. Pavla otvírá až v 10, navíc Irena by nenacpala svůj kufr do malého auta, tak se Richmondu vzdávám. Nacházím, že ve Fredericksburgu byla jedna z velkých bitev občanské války, skoro 20000 obětí a raněných, ale fotky bojiště nevypadají nijak úchvatně. Po půlnoci jdeme spát s tím, že se v 0800 sejdeme na snídani, protože snídaně podávají do 0830.
Ráno vstáváme dle rozpisu, vyjíždíme a po asi hodině Vašek nalézá v roomsaveru město, kde by mohli mít levné pokoje, abychom po cestě z Philadelphie měli zajištěné ubytování. Alešovo auto plánuje jet další den do New Yorku, tak pokračuje po dálnici na sever. Po půl hodině a dvou objetých motelech zjišťujeme, že tady levné ubytování neseženeme, snažíme se dostat na dálnici.
Anička s Tomem už nemá hotovost, tak jim dávám 10 USD na mýto.
Bylo to třeba, hned jedeme po regionálním mostě za neuvěřitelných 5 USD, takže se nám to hledání ubytování docela prodražilo. Do Philadelphie dojíždíme chvíli před 11, hledáme parkování. To najdeme pod mostem na Market Street za 14 USD za den.
Jdeme do návštěvnického centra a píšeme druhé skupině. Ta odepisuje, že už mají lístky na 1115, ale protože je 1110, nestíháme a jdeme si pro své vlastní. Máme čas 1215, tak ještě jdeme do centra ústavy. To je takové velké muzeum se vstupným za 14 USD. Máme jen 30 minut čas, tak dovnitř nejdeme. U východu si všímám, že je dnes den muzeí a tak je vstupné zdarma. Jdeme kolem dlouhé fronty na zvon svobody, který je uložen ve speciálním pavilonu, který byl vybudován teprve nedávno.
V době, kdy čekáme n aprohlídku Anička ještě rezervuje Econolodge hotel ve Fredericksburgu. Je 1210, řada se začíná hýbat a hlasatel v dobovém kroji nás poučuje, co je a není možné. Jdeme do první hodně vychlazené místnosti, kde dostáváme dobové reálie, které vedly ke vzniku boje za nezávislost. Jako vždy šlo jen o peníze...
Prohlídka končí, jdeme si prohlédnout deklaraci, která je uložena v samostatném domečku a je hlídána jedním strážcem. Informační cedulka ale říká, že může jít i o faksimili. Opouštíme střežený areál, chceme najít nějaké jídlo. Max nás opouští, jde hledat bojovou loď. My končíme v mexické restauraci, kde dostáváme za slušné peníze obrovskou porci. Po obědě jdeme do 3D 360st. kina, které během 20 minut ukáže historii. Stojí 7 USD a za ty peníze to rozhodně nestojí.
Poté jdeme hledat první národní banku. Vašek navrhuje jít se podívat do muzea ústavy, když je dnes příležitot ho vidět zdarma a tak se u banky rozdělujeme. S Tomem a Aničkou jdeme na nábřeží podél bojových lodí, z nichž si u jedné cvičné plachetnice z Dánska kupuji zapalovač na památku. Bavíme se o tom, jak umějí holubi plavat a Toma dostane má věta: "Holub takhle nefunguje.". Směje se asi 5 minut. Dojdeme ještě k ponorce, dál už molo končí, tak se obracíme na zpáteční cestu.
U auta jsme o 15 minut před plánovaným srazem, v 1645, a protože nikoho nevidíme, jdeme se podívat ulicí dál.
Vidíme rozmanité stavby a také vykradené auto, asi jsme v bezpečné čtvrti. Jdeme zpět, všichni už jsou u auta, tak nasedáme, domlouváme se, že zkusíme ještě dojet k Rockyho schodům. Vašek tenhle bod ale v navigaci nemá, snažíme se sledovat druhé auto.
To se nám docela daří, až najednou Tom rychle mění směr a my už to nezvládáme. Trubka zezadu a Irena řekne cosi nepěkného na Tomovu adresu. Jedeme dál a projíždíme kolem schodů, horší je, že se Vaškova navigace pořád vůbec nechytla. Zastavujeme na pruhu pro autobusy a čekáme, jestli se chytne. Mapy v navigaci jsou, ale satelity nám nechtějí poslat infomaci o poloze. Naštěstí má Max v mobilu navigaci od Nokie, počkáme pár minut, než se chytne ta, vyrážíme za druhým autem.
Po cestě jim posílám SMSku, jak jsou na tom a v kolik dorazí do hotelu. Jsou na tom stejně jako my, dorazí kolem 2100.
Druhá skupina nám píše, opouštějí outlet a jedou na sever do New Yorku. Do hotelu dojíždíme ve 2057, čekáme na druhé auto. Ve 2108 se ozve vysílačka, už jen minutku a jsou tu. Platíme ubytování, přeházíme věci a Vašek přichází s plánem, že nepojedeme do Richmondu a Raleigh, ale do Norfolku, kde je velká válečná základna. Je to jen hodinová zajížďka.
Jdeme do Denny's na pozdní večeři, ke stolu usedáme ve 2300. Tom s Aničkou chce také do Norfolku a tak je o dalším programu jasno. Max mi ještě nabízí, že bychom vyrazili spolu ráno, ale Capitol otvírá v neděli až v jednu, plantáž Thomase Jeffersona je daleko a Episkopální kostel Sv. Pavla otvírá až v 10, navíc Irena by nenacpala svůj kufr do malého auta, tak se Richmondu vzdávám. Nacházím, že ve Fredericksburgu byla jedna z velkých bitev občanské války, skoro 20000 obětí a raněných, ale fotky bojiště nevypadají nijak úchvatně. Po půlnoci jdeme spát s tím, že se v 0800 sejdeme na snídani, protože snídaně podávají do 0830.
Den čtrnáctý
Pátek, 23.9.
Vstáváme v 0800, v 0900 chceme vyjíždět, abychom byli v 1000 v zoo, které má v tuto dobu otvírat. Ráno je pošmourné, Vašek hlásí déšť. Cesta byla docela pohodová, za 30 minut jsme byli u Zoo a hledali parkování. V Zoo lze zaparkovat za 15-20 USD, ale chtěli jsme ušetřit a nechat auto na ulici, kde je dvouhodinový limit. Kousek od Zoo jsme místo našli, vzali si věci a rozpršelo se.
Nejprve pršelo lehce, ale intenzita sílila. Zapadli jsme do návštěvnického centra, Anička si koupila bundu a já deštník. Takže už mám v USA deštníky dva :) První cíl byl jasný, pavilon velkých pand. Na ceduli u vchodu jsme si přečetli, že Zoo otvírá v 1000 vnitřní prostoy, venkovní výběhy jsou přístupné již od 0600. Celé Zoo je navíc zdarma.
Nejprve se díváme na výběh pand zvrchu, ale nevidíme žádnou aktivitu, zkoušíme sejít do vnitřních prostor, ale ani tam se nic neděje, probíhá právě čištění výběhů. Na monitorech u dozorčí vidíme pandy, ale nejsme schopni zjistit, kde je máme v reálu hledat.
Hned vedle výběhu pand velkých mají výběh pandy červené, malé liškovité šelmy, které mají na pohled krásný kožíšek. Déšť mezitím nabral sílu tropické průtrže, do pavilonu přicházejí totálně promoklí návštěvníci. Pandy pořád nikde, jdeme zase ven a uvidíme velkou pandu, jak stojí na zadních u brány. Na druhé straně venkovního výběhu jsou sloni a zrovna probíhá jejích cvičení. Slon stojí na dvou, klečí, lehá si, jde pozadu a předvádí mnoho dalších cviků, na které jsme zvyklí spíše z cirkusu.
Vracíme se zpět k pandám a odchytává nás dobrovolice, která se vyptává na to, odkud jsme, jak se nám tu líbí a povídá spoustu informací o pandách. Nakonec nám ukazuje na videu mláďata pandy červené, v 1050 vpustí pandy do vnitřního výběhu, tak se s dobrovolnicí loučíme.
Po pandách chceme vidět ještě šelmy, ale protože pořád hustě prší, dojdeme jen do pavilonu malých savců a jdeme zpět k autu. Na to, jak hnusně prší, je zoo hodně plná.
U auta nás míjí auto označené Parking Enforcement, má na kufru dvě kamery a zřejmě snímá auta, která překračují dvouhodinový parkovací limit. Auto pár metrů před námi zastavuje, vystupuje paní ve velké pláštěnce a dává cosi za okno jednomu autu. Asi pokuta...
Od Zoo jedeme úbočím řeky, míjíme Lincolnův památník, točíme na most směr Arlingtonský hřbitov. Monument skoro není vidět. Otáčíme na jih k Pentagon Mallu, který je přes ulici u Pentagonu. Projíždíme kolem pentagonu, fotím ho z okénka, silně prší. Parkujeme v podzemních garážích, jdeme na jídlo do fastfoodového foodcourtu a pak máme cca 45 minut na nákupy. V Macys potkávám Aleše a Dufu, přijeli metrem, mají denní lítačky z 9USD, které se dají koupit v automatu. Rozdělujeme se, scházím se s Tomem a Aničkou a jdeme hledat pěší cestu do Pentagonu.
Pod jedním mostem je normální chodník a po malé kličkované na parkovišti stojíme ve stanici Pentagon. Je 1350 a jsme tu trochu moc brzo, všude jsou tu cedule, že se nesmí fotit. Krátce před srazem už jsme kupodivu všichni, tak vyjíždíme po eskalátorech a jdeme na bezpečnostní prohlídku a úvodní kontrolu.
Pro tu je třeba dvou dokladů s fotkou. Romana si koupila v obchodě prádlo a boty, čímž trochu překračuje povolené rozměry, ale bezpečnostní kontrolou nakonec bez problémů prošla. Kontrola je zase standardní americká letištní - rentgen a rám.
Za prohlídkou vcházíme do budovy a dáváme se vlevo, kde je návštěvnické centrum. Sedáme si na lavičky, čekáme na prohlídku. V okénku pro návštěvnické skupiny je tma, obchod se suvenýry právě zavírá.
10 minut před 1500 se okénko rozsvěcuje, stoupáme si do řady a proběhne další kontrola dokladů. V 1502 si nás vyzvednou dva vojáci ve slavnostních uniformách, vedou nás do kinosálku, kde popovídají o tom, jak se máme chovat, nemáme se vzdalovat od skupiny a zkontrolují, jestli nemáme zbraně a výbušniny.
Konečně končí instruktáž a otvírají se dveře. Jsme znovu nenápadně přepočítáni, první jde námořník, ale jde pozpátku, aby měl detailní přehled o členech skupiny a vzadu jde jeho kolega, který nás hlídá zezadu. Dávám se s ním do řeči a ptám se, kolik podzemních pater Pentagon má. 36 dostávám odpověď a padá mi čelist. Pilot se usměje a řekne, že to je legrace a ve skutečnosti jsou podzemní podlaží jen dvě. Dodává, že v podzemí nemají žádné batmobily, ani mimozemšťany ;)
Procházíme asi hlavní ulicí, na které je Burger king, Subway, prodejny oblečení i květinářství. Pak pokračujeme nekonečnými chodbami, vidíme zelený střed Pentagonu, kde pokuřuje pár vojáků v uniformách a ztrácíme orientaci.
Vidíme halu generála Mac Arthura, jeho osobní věci a krátké povídání, pak památník padlých a nakonec jdeme do přízemí, kde je pietní místo věnované obětm 11.9. Během prohlídky se dovídáme spoustu neuvěřitelných čísel o Pentagonu. Např. se denně přijme přes 1M emailů, nataženo je mnoho set kilometrů kabelů, v kancelářích mají optiku, z budovy se nedá volat mobilním telefonem a mnoho dalších speciálních věcí.
Kapitolu samu pro sebe tvoří okna. Jsou trochu dozelena a plní obrovsky důležitou roli při obraně této budovy. Okna jsou tvrzená a váží stovky kilogramů. Jsou neprůstřelná, zvukotěsná, neprotlefonovatelná, odolá WiFi atd. Při nárazu letadla budova odolala, také díky tomu, že se letadlo odrazilo od země už chvíli před dopadem.
Prohlídka pomalu končí, vycházíme k metro stanici a dělíme se - s Tomem a Aničkou pojedeme na Arlingtonský hřbitov, Vašek, Max a Irena se chtějí jít podívat do nákupního centra a zbytek jede do hotelu.
Přijíždíme ke hřbitovu, kde nás vítá placené parkoviště. 1.75 za hodinu parkování je docela pálka. Přes parkoviště přicházíme do návštěvnického centra, kde mají rozmístěné kyblíky s vodou. Když hodně prší, tak jim nedrží střecha...
V centru jsou nějaké informační mapky, ale i gift shop a nabídka vyhlídkových shuttle busů po hřbitově. Působí to na mne dost zvláštně.
Jdeme do deště za dvěmi cíli hrobka JFK a hrobka neznámého vojína. Hrabeme se do kopce, míjíme věčný plamen, pak hrob Roberta Kennedyho a Edvarda, k hrobce JFK se nakonec nevyšplháme. Hustě prší a Anička už chce jít do auta, je dost promoklá. S Tomem hledáme neznámého vojína, šplháme na další kopec a před námi se objeví velká bílá stavba, před níž je hrobka umístěna. Zrovna probíhá výměna stráží.
Jdeme zpátky k autu, dorážíme do hotelu, kde sbíráme hory špinavého prádla a jedeme do prádelny. Prádelna má spoustu praček a podobné množství sušiček. Vidíme běžné američany, kteří si sem chodí vyprat, čekáme asi 25 minut, než se prádlo vypere a pak následuje složitý proces sušení. Sušit je třeba minimálně dvakrát, ale ani pak není prádlo dokonale suché. Peru si ručník, který se během cesty změnil s bílého na šedivý a ten nechce schnout vůbec.
Pak jedeme zpátky do hotelu, ještě se stavíme v pizzerii, kde koupíme krabicovou pizzu a na pokojích máme večeři.
Další den budeme vstávat v 0700, abychom v 0800 mohli vyjed do Philadelphie. Utraceno máme už 7269 USD.
Vstáváme v 0800, v 0900 chceme vyjíždět, abychom byli v 1000 v zoo, které má v tuto dobu otvírat. Ráno je pošmourné, Vašek hlásí déšť. Cesta byla docela pohodová, za 30 minut jsme byli u Zoo a hledali parkování. V Zoo lze zaparkovat za 15-20 USD, ale chtěli jsme ušetřit a nechat auto na ulici, kde je dvouhodinový limit. Kousek od Zoo jsme místo našli, vzali si věci a rozpršelo se.
Nejprve pršelo lehce, ale intenzita sílila. Zapadli jsme do návštěvnického centra, Anička si koupila bundu a já deštník. Takže už mám v USA deštníky dva :) První cíl byl jasný, pavilon velkých pand. Na ceduli u vchodu jsme si přečetli, že Zoo otvírá v 1000 vnitřní prostoy, venkovní výběhy jsou přístupné již od 0600. Celé Zoo je navíc zdarma.
Nejprve se díváme na výběh pand zvrchu, ale nevidíme žádnou aktivitu, zkoušíme sejít do vnitřních prostor, ale ani tam se nic neděje, probíhá právě čištění výběhů. Na monitorech u dozorčí vidíme pandy, ale nejsme schopni zjistit, kde je máme v reálu hledat.
Hned vedle výběhu pand velkých mají výběh pandy červené, malé liškovité šelmy, které mají na pohled krásný kožíšek. Déšť mezitím nabral sílu tropické průtrže, do pavilonu přicházejí totálně promoklí návštěvníci. Pandy pořád nikde, jdeme zase ven a uvidíme velkou pandu, jak stojí na zadních u brány. Na druhé straně venkovního výběhu jsou sloni a zrovna probíhá jejích cvičení. Slon stojí na dvou, klečí, lehá si, jde pozadu a předvádí mnoho dalších cviků, na které jsme zvyklí spíše z cirkusu.
Vracíme se zpět k pandám a odchytává nás dobrovolice, která se vyptává na to, odkud jsme, jak se nám tu líbí a povídá spoustu informací o pandách. Nakonec nám ukazuje na videu mláďata pandy červené, v 1050 vpustí pandy do vnitřního výběhu, tak se s dobrovolnicí loučíme.
Po pandách chceme vidět ještě šelmy, ale protože pořád hustě prší, dojdeme jen do pavilonu malých savců a jdeme zpět k autu. Na to, jak hnusně prší, je zoo hodně plná.
U auta nás míjí auto označené Parking Enforcement, má na kufru dvě kamery a zřejmě snímá auta, která překračují dvouhodinový parkovací limit. Auto pár metrů před námi zastavuje, vystupuje paní ve velké pláštěnce a dává cosi za okno jednomu autu. Asi pokuta...
Od Zoo jedeme úbočím řeky, míjíme Lincolnův památník, točíme na most směr Arlingtonský hřbitov. Monument skoro není vidět. Otáčíme na jih k Pentagon Mallu, který je přes ulici u Pentagonu. Projíždíme kolem pentagonu, fotím ho z okénka, silně prší. Parkujeme v podzemních garážích, jdeme na jídlo do fastfoodového foodcourtu a pak máme cca 45 minut na nákupy. V Macys potkávám Aleše a Dufu, přijeli metrem, mají denní lítačky z 9USD, které se dají koupit v automatu. Rozdělujeme se, scházím se s Tomem a Aničkou a jdeme hledat pěší cestu do Pentagonu.
Pod jedním mostem je normální chodník a po malé kličkované na parkovišti stojíme ve stanici Pentagon. Je 1350 a jsme tu trochu moc brzo, všude jsou tu cedule, že se nesmí fotit. Krátce před srazem už jsme kupodivu všichni, tak vyjíždíme po eskalátorech a jdeme na bezpečnostní prohlídku a úvodní kontrolu.
Pro tu je třeba dvou dokladů s fotkou. Romana si koupila v obchodě prádlo a boty, čímž trochu překračuje povolené rozměry, ale bezpečnostní kontrolou nakonec bez problémů prošla. Kontrola je zase standardní americká letištní - rentgen a rám.
Za prohlídkou vcházíme do budovy a dáváme se vlevo, kde je návštěvnické centrum. Sedáme si na lavičky, čekáme na prohlídku. V okénku pro návštěvnické skupiny je tma, obchod se suvenýry právě zavírá.
10 minut před 1500 se okénko rozsvěcuje, stoupáme si do řady a proběhne další kontrola dokladů. V 1502 si nás vyzvednou dva vojáci ve slavnostních uniformách, vedou nás do kinosálku, kde popovídají o tom, jak se máme chovat, nemáme se vzdalovat od skupiny a zkontrolují, jestli nemáme zbraně a výbušniny.
Konečně končí instruktáž a otvírají se dveře. Jsme znovu nenápadně přepočítáni, první jde námořník, ale jde pozpátku, aby měl detailní přehled o členech skupiny a vzadu jde jeho kolega, který nás hlídá zezadu. Dávám se s ním do řeči a ptám se, kolik podzemních pater Pentagon má. 36 dostávám odpověď a padá mi čelist. Pilot se usměje a řekne, že to je legrace a ve skutečnosti jsou podzemní podlaží jen dvě. Dodává, že v podzemí nemají žádné batmobily, ani mimozemšťany ;)
Procházíme asi hlavní ulicí, na které je Burger king, Subway, prodejny oblečení i květinářství. Pak pokračujeme nekonečnými chodbami, vidíme zelený střed Pentagonu, kde pokuřuje pár vojáků v uniformách a ztrácíme orientaci.
Vidíme halu generála Mac Arthura, jeho osobní věci a krátké povídání, pak památník padlých a nakonec jdeme do přízemí, kde je pietní místo věnované obětm 11.9. Během prohlídky se dovídáme spoustu neuvěřitelných čísel o Pentagonu. Např. se denně přijme přes 1M emailů, nataženo je mnoho set kilometrů kabelů, v kancelářích mají optiku, z budovy se nedá volat mobilním telefonem a mnoho dalších speciálních věcí.
Kapitolu samu pro sebe tvoří okna. Jsou trochu dozelena a plní obrovsky důležitou roli při obraně této budovy. Okna jsou tvrzená a váží stovky kilogramů. Jsou neprůstřelná, zvukotěsná, neprotlefonovatelná, odolá WiFi atd. Při nárazu letadla budova odolala, také díky tomu, že se letadlo odrazilo od země už chvíli před dopadem.
Prohlídka pomalu končí, vycházíme k metro stanici a dělíme se - s Tomem a Aničkou pojedeme na Arlingtonský hřbitov, Vašek, Max a Irena se chtějí jít podívat do nákupního centra a zbytek jede do hotelu.
Přijíždíme ke hřbitovu, kde nás vítá placené parkoviště. 1.75 za hodinu parkování je docela pálka. Přes parkoviště přicházíme do návštěvnického centra, kde mají rozmístěné kyblíky s vodou. Když hodně prší, tak jim nedrží střecha...
V centru jsou nějaké informační mapky, ale i gift shop a nabídka vyhlídkových shuttle busů po hřbitově. Působí to na mne dost zvláštně.
Jdeme zpátky k autu, dorážíme do hotelu, kde sbíráme hory špinavého prádla a jedeme do prádelny. Prádelna má spoustu praček a podobné množství sušiček. Vidíme běžné američany, kteří si sem chodí vyprat, čekáme asi 25 minut, než se prádlo vypere a pak následuje složitý proces sušení. Sušit je třeba minimálně dvakrát, ale ani pak není prádlo dokonale suché. Peru si ručník, který se během cesty změnil s bílého na šedivý a ten nechce schnout vůbec.
Pak jedeme zpátky do hotelu, ještě se stavíme v pizzerii, kde koupíme krabicovou pizzu a na pokojích máme večeři.
Další den budeme vstávat v 0700, abychom v 0800 mohli vyjed do Philadelphie. Utraceno máme už 7269 USD.
neděle 25. září 2011
Den třináctý
Čtvrtek, 22.9.
Ráno se budíme v 0700, abychom v 0800 mohli vyrazit do našeho budoucího hotelu. Máme strach z dopravních zácp, ale nakonec to docela šlo. Do hotelu jsme dorazili jako druzí, Tom tam už byl 15 minut a za 10 minut dorazilo poslední Alešovo auto. V recepci ale nikdo nebyl, museli jsme asi 20 minut čekat, než přišla paní a řekla, že parkovat můžeme a pokoje budou odpoledne.
Sbalili jsme si jen to nejnutnější a vyrazili jsme do víru velkoměsta. V metru Max zjistil, že automat vrací kovové dolary a tak začíná rozměňovat. 2,40 USD za 5 zastávek metra mi ukazuje, že pražské metro není ještě tak drahé, i když vzhledem ke kupní síle asi je.
Jedeme na Union station, kde obdivujeme nádraží a pak kolem poštovního muzea míříme ke Kapitolu. U sebe mám jen nezbytné minimum, bezpečnostní prohlídky byly na internetu vylíčeny dost nekompromisně.
Kapitol je opravdu velká stavba, uprostřed rotunda, dvě křídla pro senát a sněmovnu reprezentantů. Návštěvnické centrum je umístěno mezi knihovnou kongresu a kapitolem, je v podzení a střeží ho velké množství policistů. Ptám se jednoho, kde můžeme sehnat lístky, odkazuje mne na paní v červeném.
Ta se nás ptá, jestli máme zbraně, výbušniny a další nebezpečné věci a když říkáme, že ne, tak nás pouští k další osobní prohlídce. Ta je standardní jako na letišti, pak vcházíme do velkého atria, kde jsou dvě velké přepážky pro výdej ticketů.
Dostáváme čas 1110, prohlídka začne v 1120. Musíme si na sebe nalepit vstupní nálepky, aby nás ochranka identifikovala. Varovali nás, že se musíme držet ve skupině, jinak budeme zadrženi a eskortování na bezpečné místo v turistickém centru.
Prohlídka začíná úvodním filmem, který se nese v americkém idealistickém duchu, je zakázáno ho natáčet a fotit, ale Korejci, kteří s námi jdou toto moc nerespektují. Po kinu jdeme do místnosti s obrazy a pak už konečně do rotundy, zřejmě hlavní atrakce Kapitolu. Nahoře Apoteóza George Washingtona, po obvodu plastické fresky. Brumidiho skvostné dílo. Skutečně vidím v podlaze zalepené vrypy po zábradlí, přesně tak, jak psal Dan Brown ve ztraceném symbolu ;)
Po obvodu jsou pověšené významné obrazy z dějin USA - kapitulace britů, občanská válka atd.
Pak tu jsou busty významných lidí, mj. Martina Luthera Kinga. Průvodce říká, že jen 29 lidí mělo tu čest být vystaveno v Kapitolu. Původně měl být v kryptě Rotundy pohřben George Washington, ale on dle své závěti chtěl být pohřben v Mount Vernon. Manželka souhlasila s přemístěním, ale zemřela dřív, než k němu došlo. Washingtonova neteř ale s přemístěním nesouhlasila a tak se krypta i rotunda předělala na současnou podobu.
Pak jsme šli do místnosti se sochami a následně do krypty, kde je přímo pod kupolí hvězda. Určuje sever a kdyby se nad ní dala socha svobody, kupole by se nedotkla, tak je rotunda obrovská.
Nakonec jsme skončili tam, kde jsme začali, vrátili jsme zajímavá sluchátka, která byla spojena s mikrofonem průvodce, navštívili gift shop a šli tunelem do knihovny kongresu. V shopu jsem neodolal a koupil si repliku ústavy USA, ale asi bude zmenšená, protože malá písmenka skoro nejdou přečíst.
V tunelu byla pěkná zima, vešli jsme do knihovny, kde jsme dostali orientační plánek. V knihovně mají prohlídky rozděleny podle toho, kolik mají turisté času, zvolili jsme tu nejkratší, 15 minutovou. Guttenbergova bible, velký sál, Mainz bible, náhled do hlavního sálu a už jsme přes gift shop vycházeli. V USA nejsou jisté jen daně a smrt, ale také WC a gift shop na konci každé turistické atrakce. WC navíc zdarma pro všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví či vyznání. Taková je země svobody.
Po knihovně míříme po hlavní třídě k muzeím, která jsou všechna zdarma, chceme najít nějakou restauraci, kde bychom se najedli. Končíme v přírodním muzeu, kde je samoobslužná jídelna, jen trochu předražená.
Domlouváme se, že pokud se ztratíme, tak se sejdeme nejpozději v 2030 na hotelu. Irena nám dává opsat číslo rezervace, které máme ukázat na recepci hotelu a pak nám dají klíče. Tomu moc nevěřím, ale uvidíme.
Rozcházíme se, protože má každý jiné zájmy. Irena jde hledat banku na směnu peněz, Vašek a Max míří do muzea, Aleš s Dufou a holkama taktéž, já s Tomem a Aničkou chceme zkusit vylézt na monument a pak projít Lincolnův památník a k Bílému domu. Jsou asi dvě hodiny...
Přicházíme k monumentu a z dálky čekáme podfuk, pžímo u něj totiž nesou žádní turisté. Bohužel se potvrdili moje černé pžedpovědi, monument je do odvolání uzavřen kvůli zemětřesení. Když ho obcházíme, slyčíme strážce říkat 6-8 měsíců minimálně... :( Tak příště...
Hned vedle monumentu je památník druhé světové války, za ním by mělo být mirror lake a Lincolnův památník. Kdyý ale vylezeme nahorů, tak vidíme, že jezírko nám někdo ukradl. Na jeho místě řádí bagry a další těžká technika. Další fotky nebudou, tak si zvěčňujeme alespoň tuto událost. K Lincolnovu památníku je to zhruba 500 metrů, je nasypaný turisty.
Majestátní socha je zcela obklopena turisty, takže skoro nelze vyfotit. Střeží ji dva ozbrojení strážci, asi kdyby někoho napadlo Lincolna posprejovat. Jdeme se ještě podívat kolem dokola, tam už většina turistů nezavítá.
Pak míříme zpět k monumentu a uhybáme vlevo k Bílému domu. Míjíme velké jeviště v parku, kde se asi bude konat nějaký koncert a za moment jsme u plotu slavné stavby. Typicky bílá nádherně září v zelené zahradě. Lidé jsou nalepeni na plotě pod dozorem bedlivých stráží.
Fotíme společnou fotku, obcházíme stavbu vpravo a dostaneme se k obchodu se suvenýry. V něm je možné koupit prakticky cokoliv, včetně plyšáka Obamy. Je zde také maketa stolu v oválné pracovně, u které je možné se nechat vyfotit.
Jdeme se podívat ještě na přední část Bílého domu, je před ní obrovsky široká cesta, na které jsou zase zaparkovány policejní vozy i jedna motorka. Všímáme si hlídkujících vojáků na střeše, kteří si nás prohlížejí dalekohledy. Potkáváme skupinku Alešova auta, která zrovna jde z druhé strany, kde už objekt uzavřeli, zžejmě kvůli nějaké akci.
Loučíme se, zkusíme vylézt na věž pošty. V půli cesty slyšíme velký rachot a vidíme tři Marine One přistávat a vzlétat od Bílého domu. Tak asi proto ti hlídkující vojáci.
Pošta už má zavřeno, je 1740 a míříme ještě k budově FBI, před kterou stojí dvě označená auta. Pak zatáčíme k Fordovu divadlu, kde byl zastřelen Abraham Lincoln. a budovu naproti, kde další den skonal. Hledáme metro, je 1810, platíme odporných 3,50 za jízdu a za pár minut jsme na stanici Silver springs.
Když přijdeme k autům, jde se Anička zeptat, jestli nám dají klíče. Nedají, potřebují přímo Irenu. Jdeme si tedy sednout do místního Subway, abychom nějak zužitkovali čas. Mezitím přichází Alešovo auto a také se k nám s jídlem přidávají. Během čekání přichází ještě Washingtonský detektiv v civilu s plackou na krku, jako vystřižený z akčních filmů.
Je 2030 a Ireno pořád nikde, zkoušíme ji psát SMS na mobil a pak Tom dokonce zkouší volat, ale nic. Subway má neprůstřelná skla a k tomu zamčené záchody a o klíč se musí extra žádat. Dufa potřebuje, ale nechce se mu prosit o klíč. Po dalších 5 minutách pronese: "
Já se z ní ..." a jde si pro klíče k obsluze.
Řešíme, co dál a jestli nám nakonec nedají třeba aspoň ten jeden pokoj. Chceme platit hotově a nakonec pokoj psaný na Toma dostáváme a tak se přesunujeme ze Subwaye tam.
Irena pořád nikde. Pokud nedorazí do půlnoci, zavoláme na ambasádu, ale k tou snad nedojde. Ve 2100 přichází SMS, že Irena je kdesi u stanice metra a hledá hotel. Doráží ve 2120.
Domlouváme se na zítra - rozdělíme se - s Tomem a Aničkou chci do zoo na pandy, Alešovo auto chce vidět zimní stadiony a Vašek s Maxem a Irenou mají nějaké neprohlédnuté atrakce. Odpoledne máme sraz ve 1415 na metrostanici Pentagon. Kolem 0100 usínám.
Ráno se budíme v 0700, abychom v 0800 mohli vyrazit do našeho budoucího hotelu. Máme strach z dopravních zácp, ale nakonec to docela šlo. Do hotelu jsme dorazili jako druzí, Tom tam už byl 15 minut a za 10 minut dorazilo poslední Alešovo auto. V recepci ale nikdo nebyl, museli jsme asi 20 minut čekat, než přišla paní a řekla, že parkovat můžeme a pokoje budou odpoledne.
Sbalili jsme si jen to nejnutnější a vyrazili jsme do víru velkoměsta. V metru Max zjistil, že automat vrací kovové dolary a tak začíná rozměňovat. 2,40 USD za 5 zastávek metra mi ukazuje, že pražské metro není ještě tak drahé, i když vzhledem ke kupní síle asi je.
Kapitol je opravdu velká stavba, uprostřed rotunda, dvě křídla pro senát a sněmovnu reprezentantů. Návštěvnické centrum je umístěno mezi knihovnou kongresu a kapitolem, je v podzení a střeží ho velké množství policistů. Ptám se jednoho, kde můžeme sehnat lístky, odkazuje mne na paní v červeném.
Dostáváme čas 1110, prohlídka začne v 1120. Musíme si na sebe nalepit vstupní nálepky, aby nás ochranka identifikovala. Varovali nás, že se musíme držet ve skupině, jinak budeme zadrženi a eskortování na bezpečné místo v turistickém centru.
Prohlídka začíná úvodním filmem, který se nese v americkém idealistickém duchu, je zakázáno ho natáčet a fotit, ale Korejci, kteří s námi jdou toto moc nerespektují. Po kinu jdeme do místnosti s obrazy a pak už konečně do rotundy, zřejmě hlavní atrakce Kapitolu. Nahoře Apoteóza George Washingtona, po obvodu plastické fresky. Brumidiho skvostné dílo. Skutečně vidím v podlaze zalepené vrypy po zábradlí, přesně tak, jak psal Dan Brown ve ztraceném symbolu ;)
Pak tu jsou busty významných lidí, mj. Martina Luthera Kinga. Průvodce říká, že jen 29 lidí mělo tu čest být vystaveno v Kapitolu. Původně měl být v kryptě Rotundy pohřben George Washington, ale on dle své závěti chtěl být pohřben v Mount Vernon. Manželka souhlasila s přemístěním, ale zemřela dřív, než k němu došlo. Washingtonova neteř ale s přemístěním nesouhlasila a tak se krypta i rotunda předělala na současnou podobu.
Pak jsme šli do místnosti se sochami a následně do krypty, kde je přímo pod kupolí hvězda. Určuje sever a kdyby se nad ní dala socha svobody, kupole by se nedotkla, tak je rotunda obrovská.
V tunelu byla pěkná zima, vešli jsme do knihovny, kde jsme dostali orientační plánek. V knihovně mají prohlídky rozděleny podle toho, kolik mají turisté času, zvolili jsme tu nejkratší, 15 minutovou. Guttenbergova bible, velký sál, Mainz bible, náhled do hlavního sálu a už jsme přes gift shop vycházeli. V USA nejsou jisté jen daně a smrt, ale také WC a gift shop na konci každé turistické atrakce. WC navíc zdarma pro všechny, bez rozdílu rasy, pohlaví či vyznání. Taková je země svobody.
Po knihovně míříme po hlavní třídě k muzeím, která jsou všechna zdarma, chceme najít nějakou restauraci, kde bychom se najedli. Končíme v přírodním muzeu, kde je samoobslužná jídelna, jen trochu předražená.
Domlouváme se, že pokud se ztratíme, tak se sejdeme nejpozději v 2030 na hotelu. Irena nám dává opsat číslo rezervace, které máme ukázat na recepci hotelu a pak nám dají klíče. Tomu moc nevěřím, ale uvidíme.
Rozcházíme se, protože má každý jiné zájmy. Irena jde hledat banku na směnu peněz, Vašek a Max míří do muzea, Aleš s Dufou a holkama taktéž, já s Tomem a Aničkou chceme zkusit vylézt na monument a pak projít Lincolnův památník a k Bílému domu. Jsou asi dvě hodiny...
Hned vedle monumentu je památník druhé světové války, za ním by mělo být mirror lake a Lincolnův památník. Kdyý ale vylezeme nahorů, tak vidíme, že jezírko nám někdo ukradl. Na jeho místě řádí bagry a další těžká technika. Další fotky nebudou, tak si zvěčňujeme alespoň tuto událost. K Lincolnovu památníku je to zhruba 500 metrů, je nasypaný turisty.
Majestátní socha je zcela obklopena turisty, takže skoro nelze vyfotit. Střeží ji dva ozbrojení strážci, asi kdyby někoho napadlo Lincolna posprejovat. Jdeme se ještě podívat kolem dokola, tam už většina turistů nezavítá.
Jdeme se podívat ještě na přední část Bílého domu, je před ní obrovsky široká cesta, na které jsou zase zaparkovány policejní vozy i jedna motorka. Všímáme si hlídkujících vojáků na střeše, kteří si nás prohlížejí dalekohledy. Potkáváme skupinku Alešova auta, která zrovna jde z druhé strany, kde už objekt uzavřeli, zžejmě kvůli nějaké akci.
Loučíme se, zkusíme vylézt na věž pošty. V půli cesty slyšíme velký rachot a vidíme tři Marine One přistávat a vzlétat od Bílého domu. Tak asi proto ti hlídkující vojáci.
Pošta už má zavřeno, je 1740 a míříme ještě k budově FBI, před kterou stojí dvě označená auta. Pak zatáčíme k Fordovu divadlu, kde byl zastřelen Abraham Lincoln. a budovu naproti, kde další den skonal. Hledáme metro, je 1810, platíme odporných 3,50 za jízdu a za pár minut jsme na stanici Silver springs.
Když přijdeme k autům, jde se Anička zeptat, jestli nám dají klíče. Nedají, potřebují přímo Irenu. Jdeme si tedy sednout do místního Subway, abychom nějak zužitkovali čas. Mezitím přichází Alešovo auto a také se k nám s jídlem přidávají. Během čekání přichází ještě Washingtonský detektiv v civilu s plackou na krku, jako vystřižený z akčních filmů.
Je 2030 a Ireno pořád nikde, zkoušíme ji psát SMS na mobil a pak Tom dokonce zkouší volat, ale nic. Subway má neprůstřelná skla a k tomu zamčené záchody a o klíč se musí extra žádat. Dufa potřebuje, ale nechce se mu prosit o klíč. Po dalších 5 minutách pronese: "
Já se z ní ..." a jde si pro klíče k obsluze.
Řešíme, co dál a jestli nám nakonec nedají třeba aspoň ten jeden pokoj. Chceme platit hotově a nakonec pokoj psaný na Toma dostáváme a tak se přesunujeme ze Subwaye tam.
Irena pořád nikde. Pokud nedorazí do půlnoci, zavoláme na ambasádu, ale k tou snad nedojde. Ve 2100 přichází SMS, že Irena je kdesi u stanice metra a hledá hotel. Doráží ve 2120.
Domlouváme se na zítra - rozdělíme se - s Tomem a Aničkou chci do zoo na pandy, Alešovo auto chce vidět zimní stadiony a Vašek s Maxem a Irenou mají nějaké neprohlédnuté atrakce. Odpoledne máme sraz ve 1415 na metrostanici Pentagon. Kolem 0100 usínám.
sobota 24. září 2011
Den dvanáctý
Středa, 21.9.2011
Vstávám v 0900 a když se podívám okénkem za hotel, vidím, že hory, které se ještě včera tyčily za motelem, někdo ukradl. Kolem 1000 zkouší Anička volat do Alama a úspěšně. Hovor trvá skoro hodinu, ale na konci to vypadá, že máme všechny nadytečné položky zrušeny.
Vyjíždíme v 1110, za necelých 15 minut parkujeme na velkém parkovišti u Luray caverns. Je zde i muzeum aut, muzeum údolí Luray a velké zahradní bludiště ze živého plotu. Kupujeme si vstupenky na prohlídku, která začíná ve 1200, někteří si beou bundy, aby v jeskyních nezmrzli.
Prohlídka začíná běžným bezpečnostním poučením: žádné jídlo, ani pití, na nic nesahat. Scházíme do jeskyní po cca 80 schodech, které mají i výtah pro vozíčkáře. V jeskyních není kupodivu zima, ale docela teplé klima, chodníčky jsou široké a vybetonované. Jeskyně jsou rozsáhlé, mnohé krápníky mají ulámané hroty, těžko říci, jestli od nenechavých turistů, nebo správou parku.
Míjíme víceúrovňovou křižovatku prohlídkové trasy - vybudovali zde nadjezd :) Hlavní chloubou jeskyní je jezírko jen 30 cm hluboké, které díky odrazu ze stropu vypadá jako strašlivě hluboké. Dalším důležitým útvarem je 7 milionů let starý krápníkopád a vysoký stalagnát.
Prohlídka trvá hodinu, po ní jdeme do nezbytného gift shopu.
Pokračujeme do muzea automobilů, kde jsou samí veteráni z doby před rokem 1950 a také sáně a koňské povozy. Tom je z něj tak unesen, že se do něj ještě jednou vrátí, vystavené exponáty jsou prý unikáty. Nejzajímavější pro mne byla uvedená pořizovací cena, nejstarší exponát stál ve své době pouhých 500 USD.
Aleš se jde s holkami podívat do Luray valley museum, ale nic zajímavého v něm není. Je už trochu pozdě, máme hlad, hledáme něco k jídlu. Vašek má zase tip, tak zajíždíme do města Luray, parkujeme u řeky u kostela a jdeme pěšky na hlavní křižovatku. Městečko je to malé, tak tam dojdeme za 5 minut ;)
Čínská restaurace, kterou jsme si vybrali, má bohužel mezi obědem a večeří zavřeno. Přišli jsme ve 1410 a tak jsme museli hledat dál. Na rohu hlavních ulic nalézáme typický americký patrový gril. Dostáváme místa v patře, kde je klid a nesmrdí tam gril, výborný výhled na ulici. Zkoušíme jejich burgery, nejsou nejhorší, ale studená houska není nic superchutného.
Po jídle jdeme k autům a přemýšlíme, jestli jedeme do národního parku Shenandoah, nebo ke Great Falls u Washingtonu. Zvítězí druhá varianta, dojezd máme kolem 1800.
Po cestě se, jako obvykle, ztrácíme, na dálničním okruhu kolem Washingtonu vidíme extrémní zácpy a tak se těšíme, co nás bude následující dny čekat. Bílé auto najednou sjíždí z dálnice, Tom za ním, my jedeme rovně, ale protože nemáme přesnou adresu parku, sjíždíme na dalším sjezdu, kde je značené visitors center.
To nenalézáme, ale daří se nám zaparkovat kdesi na parkovišti, kde nalézáme adresu NP Great Falls a po propletení se šílenou zácpou dojíždíme na místo. Přijíždíme ale tak pozdě, že v budce, kde by nám dali prospekty a vybrali 5 USD vstupného, už nikdo není. Bílé auto nikde, Tom s Aničkou právě vystupovali z auta. Těsně před dojezdem projíždíme luxusní čtvrtí, zámek vedle zámku, perfektně sestříhané trávníky, keře a vzorná fasáda. Část domů je ale na prodej, že by šlo o domy zkrachovalých bankéřů?
Vodopády jsou nádherné, voda ukazuje naplno svou sílu. V řece je dokonce pár odvážlivců s kayaky, kteří zkouší, co voda dovede, ale do hlavního rozběsněného koryta řeky si netroufne nikdo. Ani se jim nedivím.
Kolem létají velcí ptáci, rozpětím určitě přes metr, nejsa ornitolog, netroufnu si určit, o jaké se jednalo. Fotíme a posouváme se na další vyhlídky. Při odchodu z třetí potkáváme Alešovu partu, která nám předtím volala, aby zjistila, jaká je přesná adresa parku.
Zajézáme do křovin u řeky, vede tam trail, ale rychle se stmívá, po deseti minutách se otáčíme. U auta nastává problém - kde budeme bydlet. Ubytování ve Washingtonu máme na dva dny, ale až od zítřka, dovolat se nejde. Zkoušíme další hotel - Motel 6 v Gaithersburgu, který je zhruba 40 minut jízdy. Volno mají, ale za 76USD na noc. V Manassas máme vyhlídnutý hotel, kde by měla být cena lehce přes 60, ale dovolat se nejde. Signál je navíc špatný, stmívá se. Přicházejí se na nás podívat srnky, vyplaší je ale dav běžců, kteří si přišli do parku zaběhat.
Zkusíme dojet na nejbližší benzinku, tam snad bude lepší signál.
Do zítřejšího hotelu se dovoláme, mají plno a přehazovat rezervaci stejně nelze. V Manassas mají taky plno, zkusíme tedy další ve Falls Church. 3 motely úplně plné. Prší, je tma a 2100.
Přejíždíme do Fairfaxu, kde najdeme zase plný motel, ale o kousek dál dva vedle sebe. Jdeme paralelně zjišťovat, jestli by bylo volné místo. Do vysílačky se ozvývá, že vedle mají pokoj pro 8 a pro 2. V našem mají jen pokoje s jednou postelí - pro nás nevhodné.
Ubytováváme se vedle, je 2150, bereme si pokoj pro 6 a pro 4, konečně máme bydlení. Na pokoji máme problém s protékajícím záchodem, druhému zase nejdou zavírat dveře na záchod a Dufa má krvavé fleky na prostěradle. Irena vraždí podrážkou stonožku. Vaříme něco málo ze svých zásob, domlouváme budíček na 0730 a jdeme spát.
Utraceno máme 6200 USD.
Vstávám v 0900 a když se podívám okénkem za hotel, vidím, že hory, které se ještě včera tyčily za motelem, někdo ukradl. Kolem 1000 zkouší Anička volat do Alama a úspěšně. Hovor trvá skoro hodinu, ale na konci to vypadá, že máme všechny nadytečné položky zrušeny.
Vyjíždíme v 1110, za necelých 15 minut parkujeme na velkém parkovišti u Luray caverns. Je zde i muzeum aut, muzeum údolí Luray a velké zahradní bludiště ze živého plotu. Kupujeme si vstupenky na prohlídku, která začíná ve 1200, někteří si beou bundy, aby v jeskyních nezmrzli.
Prohlídka začíná běžným bezpečnostním poučením: žádné jídlo, ani pití, na nic nesahat. Scházíme do jeskyní po cca 80 schodech, které mají i výtah pro vozíčkáře. V jeskyních není kupodivu zima, ale docela teplé klima, chodníčky jsou široké a vybetonované. Jeskyně jsou rozsáhlé, mnohé krápníky mají ulámané hroty, těžko říci, jestli od nenechavých turistů, nebo správou parku.
Prohlídka trvá hodinu, po ní jdeme do nezbytného gift shopu.
Pokračujeme do muzea automobilů, kde jsou samí veteráni z doby před rokem 1950 a také sáně a koňské povozy. Tom je z něj tak unesen, že se do něj ještě jednou vrátí, vystavené exponáty jsou prý unikáty. Nejzajímavější pro mne byla uvedená pořizovací cena, nejstarší exponát stál ve své době pouhých 500 USD.
Aleš se jde s holkami podívat do Luray valley museum, ale nic zajímavého v něm není. Je už trochu pozdě, máme hlad, hledáme něco k jídlu. Vašek má zase tip, tak zajíždíme do města Luray, parkujeme u řeky u kostela a jdeme pěšky na hlavní křižovatku. Městečko je to malé, tak tam dojdeme za 5 minut ;)
Čínská restaurace, kterou jsme si vybrali, má bohužel mezi obědem a večeří zavřeno. Přišli jsme ve 1410 a tak jsme museli hledat dál. Na rohu hlavních ulic nalézáme typický americký patrový gril. Dostáváme místa v patře, kde je klid a nesmrdí tam gril, výborný výhled na ulici. Zkoušíme jejich burgery, nejsou nejhorší, ale studená houska není nic superchutného.
Po jídle jdeme k autům a přemýšlíme, jestli jedeme do národního parku Shenandoah, nebo ke Great Falls u Washingtonu. Zvítězí druhá varianta, dojezd máme kolem 1800.
Po cestě se, jako obvykle, ztrácíme, na dálničním okruhu kolem Washingtonu vidíme extrémní zácpy a tak se těšíme, co nás bude následující dny čekat. Bílé auto najednou sjíždí z dálnice, Tom za ním, my jedeme rovně, ale protože nemáme přesnou adresu parku, sjíždíme na dalším sjezdu, kde je značené visitors center.
To nenalézáme, ale daří se nám zaparkovat kdesi na parkovišti, kde nalézáme adresu NP Great Falls a po propletení se šílenou zácpou dojíždíme na místo. Přijíždíme ale tak pozdě, že v budce, kde by nám dali prospekty a vybrali 5 USD vstupného, už nikdo není. Bílé auto nikde, Tom s Aničkou právě vystupovali z auta. Těsně před dojezdem projíždíme luxusní čtvrtí, zámek vedle zámku, perfektně sestříhané trávníky, keře a vzorná fasáda. Část domů je ale na prodej, že by šlo o domy zkrachovalých bankéřů?
Vodopády jsou nádherné, voda ukazuje naplno svou sílu. V řece je dokonce pár odvážlivců s kayaky, kteří zkouší, co voda dovede, ale do hlavního rozběsněného koryta řeky si netroufne nikdo. Ani se jim nedivím.
Kolem létají velcí ptáci, rozpětím určitě přes metr, nejsa ornitolog, netroufnu si určit, o jaké se jednalo. Fotíme a posouváme se na další vyhlídky. Při odchodu z třetí potkáváme Alešovu partu, která nám předtím volala, aby zjistila, jaká je přesná adresa parku.
Zajézáme do křovin u řeky, vede tam trail, ale rychle se stmívá, po deseti minutách se otáčíme. U auta nastává problém - kde budeme bydlet. Ubytování ve Washingtonu máme na dva dny, ale až od zítřka, dovolat se nejde. Zkoušíme další hotel - Motel 6 v Gaithersburgu, který je zhruba 40 minut jízdy. Volno mají, ale za 76USD na noc. V Manassas máme vyhlídnutý hotel, kde by měla být cena lehce přes 60, ale dovolat se nejde. Signál je navíc špatný, stmívá se. Přicházejí se na nás podívat srnky, vyplaší je ale dav běžců, kteří si přišli do parku zaběhat.
Zkusíme dojet na nejbližší benzinku, tam snad bude lepší signál.
Do zítřejšího hotelu se dovoláme, mají plno a přehazovat rezervaci stejně nelze. V Manassas mají taky plno, zkusíme tedy další ve Falls Church. 3 motely úplně plné. Prší, je tma a 2100.
Přejíždíme do Fairfaxu, kde najdeme zase plný motel, ale o kousek dál dva vedle sebe. Jdeme paralelně zjišťovat, jestli by bylo volné místo. Do vysílačky se ozvývá, že vedle mají pokoj pro 8 a pro 2. V našem mají jen pokoje s jednou postelí - pro nás nevhodné.
Ubytováváme se vedle, je 2150, bereme si pokoj pro 6 a pro 4, konečně máme bydlení. Na pokoji máme problém s protékajícím záchodem, druhému zase nejdou zavírat dveře na záchod a Dufa má krvavé fleky na prostěradle. Irena vraždí podrážkou stonožku. Vaříme něco málo ze svých zásob, domlouváme budíček na 0730 a jdeme spát.
Utraceno máme 6200 USD.
pátek 23. září 2011
Den jedenáctý
Úterý, 20.9.2011 Vstáváme v 0800, máme v plánu dojet nejprve k přírodnímu mostu Natural Bridge, který má vypadat jako Pravčická brána a pak až k Luray caverns, což jsou krasové jeskyně, údajně jedny z nejkrásnějších v USA. Vyjíždíme v 0905, moc dlouho spolu nejedeme a rychle se rozdělujeme. Během cesty píšu deník, než mi začne počítač nadávat, že už moc dlouho nevydrží. Na oběd zastavujeme v Denny's, kde si Irena dává Banana split a my, Max, Vašek a já nějaké americké jídlo.
Pokračujeme dále v cestě, kolem 1500 dorážíme na velké parkoviště, kterému vévodí budova Natural bridge. Vlevo je dům Vax museum a po cestě jsme minuli luxusní hotel. Stoupáme si vedle auta Toma a Aničky, Alešovo auto tu ještě není. V obchodě se suvenýry mají klasický výběr - od hrníčků přes pohledy, až po panenky a porcelán. Zjišťujeme, že most není tak bezplatný, jak se v průvodci zdálo, vstup je 18 USD. Váhám jestli má cenu tuto částku obětovat. Tom se najednou objeví na parkovišti a když se ho ptám na dojmy, tak porovnává s Pravčickou bránou. Nakonec se tedy rozhodujeme na prohlídku nejít, doráží i Alešovo auto. Tom s Aničkou jedou někam na oběd, my se snažíme najít nějaké místo, odkud by byl most vidět. Nacházíme rangerskou stanici, ve které se Vašek doví, že je most soukromý, vše je důkladně obehnáno zdí či stavbami a je nutné zaplatit. Dostaneme však doporučení na další trail, který ale nenajdeme, tak jedeme směr New Market, kde bychom měl mít další ubytování.
Městečko je velmi malé, ale do jeskyní nám zbývá jen pár minut. Je asi 2000 a domlouváme se v hotelu Budget Inn, jestli nás ubytují. Jolča a Romana potřebují vyprat, ale v hotelu prádelna není. Nakonec se dohodneme na ceně, vybalíme a jdeme si sednout na parkoviště, abychom se dohodli, co dál. Motel vlastní Indové, z malého zadního okénka je pěkný výhled na okolní hory. Kolem 0030 rozpouštíme naši sešlost a jdeme spát.
Pokračujeme dále v cestě, kolem 1500 dorážíme na velké parkoviště, kterému vévodí budova Natural bridge. Vlevo je dům Vax museum a po cestě jsme minuli luxusní hotel. Stoupáme si vedle auta Toma a Aničky, Alešovo auto tu ještě není. V obchodě se suvenýry mají klasický výběr - od hrníčků přes pohledy, až po panenky a porcelán. Zjišťujeme, že most není tak bezplatný, jak se v průvodci zdálo, vstup je 18 USD. Váhám jestli má cenu tuto částku obětovat. Tom se najednou objeví na parkovišti a když se ho ptám na dojmy, tak porovnává s Pravčickou bránou. Nakonec se tedy rozhodujeme na prohlídku nejít, doráží i Alešovo auto. Tom s Aničkou jedou někam na oběd, my se snažíme najít nějaké místo, odkud by byl most vidět. Nacházíme rangerskou stanici, ve které se Vašek doví, že je most soukromý, vše je důkladně obehnáno zdí či stavbami a je nutné zaplatit. Dostaneme však doporučení na další trail, který ale nenajdeme, tak jedeme směr New Market, kde bychom měl mít další ubytování.
Den desátý
Pondělí, 19.9.2011
Vstáváme v 0730, v 0815 jsme domluveni na snídani a v 0845 bychom chtěli vyrazit do velkého outletového centra Tanger, které je jen asi 400 m od hotelu. Na internetu nacházím, co vše je v tomto centru za akce, a že je takových center po USA asi 30. Tom s Maxem se chtějí vypravit do muzea veteránů, ve kterém by měly být mraky vozidel. Vyjíždíme s drobnějším zpožděním v 0925 a tak máme na nakupování "jen" hodinu, abychom. stihli sraz na 1100 u hotelu. Alešův pokoj navíc nemá sbaleno, tak je motivace o to větší. Jdu s Alešem a Dufou, holky jdou spolu na přesně opačnou stranu. Prolezeme Adidas, kde mají trička za 10 USD, pak jdeme do Reeboku, Nike, Merellu, Tommyho Hilfigera a dalších. Nakonec končím nákup s batohem, sandály a jedním trikem. Dle plánu se v 1030 scházíme u auta, nabízím Ireně, že máme v autě místo, ale ještě míří do nějakého krámu. Anička má 5 minut zpoždění, přišla zrovna, když jsem začal navrhovat, že dojde pěšky. V 11 jsme provedli checkout, nastoupili do aut a zamířili do Great Smoky Mountains.
Zaplatili jsme vjezdné 10 USD na osobu a zamířili k prvnímu snadnějšímu trailu. U něj se oohužel nedalo zaparkovat, ale nalezli jsme nouzové řešení: zaparkovali jsme asi o 250 metrů níž a zbytek došli pěšky. Na začátku trailu byly upozornění na medvědy a chřestýše, ale na takto frekventovaném místě bych je nečekal. Začali jsme stoupat. Aleš nasadil svižné tempo a rychle zmizel za zatáčkou. Okolí vypadalo jako typický český les, jen veverky s huňatým ocasem v Čechách nenajdeme. Za asi 30 minut jsme vylezli k vodopádkům, u kterých bylo hodně lidí a velké cedule, že to klouže. Otočili jsme se k autům. Vyjeli jsme na další trail, který měl být 2.7 míle dlouhý - Rainbow falls. Vyšli jsme ve 1400 a Aleš se s Dufou, Irenou, Romčou a Jolčou svižně odpojili. Vašek a Max šli o něco za nimi a pak jsem šel já s Tomem a Aničkou. Po cestě byl vidět zase Český les, zvířata prakticky nikde. Někteří turisté jdoucí doů nám přáli hodně štěstí, začal jsem mít divný pocit, že nastane nějaký zádrhel. Za hodinu vodopády nikde, jen dva mostíky přes řeku. Začala padat mlha a lehce se stmívalo. Po dalších 20 minutách chůze jsme se setkali s Maxem a Vaškem a domlouvali další plán. Nakonec šel Tom s Aničkou zpět a my se pokusili dohnat výpravu před námi. Měli jsme totiž strach, že jsme vodopády minuli a teď jdeme po 6 mílovém trailu.
Po dalších 20 minutách pochodu staneme u vodopádů, které jsou napolo v mlze a mají asi 30 metrů. Pod nimi skáče po kamenech zbytek naší výpravy. Po chvilce focení otáčíme kurz dolů, je 1600 a začíná být docela tma. Většina výpravy se rozeběhne dolů, jdu poslední, abych měl jistotu, že už nikde nikdo není a se mnou jde Aleš, kterého bolí koleno. K autům přicházíme v 1720, dovídáme se, že na parkovišti byl nedávno medvěd, jedeme směr Cherokee. Po cestě vidíme dalšího medvěda, projíždíme Cherokee, míříme do Asheville, kde chceme najít ubytování. Začínáme u Motelu 6, kde je cena trochu vyšší, než bychom chtěli a tak hledáme ještě jinde. Hotel Days Inn hned vedle má ale bohužel plno, tak Vašek ještě najde hotel Ospalá díra. Skutečně se jmenoval Sleepy Hollow. Jeli jsme tam hotel otestovat, ostatní auta čekají u Motelu 6 na verdikt. Jedeme po cestě, menší cestě, ještě menší cestě, kolem jsou bílé dřevěné plotové kolíky, charakter staveb se změnil na typický americký plantážnický venkov. Před námi najednou řady bílých židiček připravených jakoby na svatbu. A hotel Sleepy Hollow přímo proti nim. Nikde ani živáčka, semtam míjíme zaparkované auto, nikde není osvětlení, tak jen kužely našich světel osvětlují krátký kus silnice. Od této chvíle je pro nás Sleepy Hollow nové označení totální díry. Vracíme se k Motelu 6, zařizujeme ubytování, domlouváme další den a v poklidu usínáme. Jen Aleš vyrazil s Romčou na nákupy, bez navigace a 40 minut hledali cestu zpět. Celkem jsme utratili 5918 USD.
Vstáváme v 0730, v 0815 jsme domluveni na snídani a v 0845 bychom chtěli vyrazit do velkého outletového centra Tanger, které je jen asi 400 m od hotelu. Na internetu nacházím, co vše je v tomto centru za akce, a že je takových center po USA asi 30. Tom s Maxem se chtějí vypravit do muzea veteránů, ve kterém by měly být mraky vozidel. Vyjíždíme s drobnějším zpožděním v 0925 a tak máme na nakupování "jen" hodinu, abychom. stihli sraz na 1100 u hotelu. Alešův pokoj navíc nemá sbaleno, tak je motivace o to větší. Jdu s Alešem a Dufou, holky jdou spolu na přesně opačnou stranu. Prolezeme Adidas, kde mají trička za 10 USD, pak jdeme do Reeboku, Nike, Merellu, Tommyho Hilfigera a dalších. Nakonec končím nákup s batohem, sandály a jedním trikem. Dle plánu se v 1030 scházíme u auta, nabízím Ireně, že máme v autě místo, ale ještě míří do nějakého krámu. Anička má 5 minut zpoždění, přišla zrovna, když jsem začal navrhovat, že dojde pěšky. V 11 jsme provedli checkout, nastoupili do aut a zamířili do Great Smoky Mountains.
Zaplatili jsme vjezdné 10 USD na osobu a zamířili k prvnímu snadnějšímu trailu. U něj se oohužel nedalo zaparkovat, ale nalezli jsme nouzové řešení: zaparkovali jsme asi o 250 metrů níž a zbytek došli pěšky. Na začátku trailu byly upozornění na medvědy a chřestýše, ale na takto frekventovaném místě bych je nečekal. Začali jsme stoupat. Aleš nasadil svižné tempo a rychle zmizel za zatáčkou. Okolí vypadalo jako typický český les, jen veverky s huňatým ocasem v Čechách nenajdeme. Za asi 30 minut jsme vylezli k vodopádkům, u kterých bylo hodně lidí a velké cedule, že to klouže. Otočili jsme se k autům. Vyjeli jsme na další trail, který měl být 2.7 míle dlouhý - Rainbow falls. Vyšli jsme ve 1400 a Aleš se s Dufou, Irenou, Romčou a Jolčou svižně odpojili. Vašek a Max šli o něco za nimi a pak jsem šel já s Tomem a Aničkou. Po cestě byl vidět zase Český les, zvířata prakticky nikde. Někteří turisté jdoucí doů nám přáli hodně štěstí, začal jsem mít divný pocit, že nastane nějaký zádrhel. Za hodinu vodopády nikde, jen dva mostíky přes řeku. Začala padat mlha a lehce se stmívalo. Po dalších 20 minutách chůze jsme se setkali s Maxem a Vaškem a domlouvali další plán. Nakonec šel Tom s Aničkou zpět a my se pokusili dohnat výpravu před námi. Měli jsme totiž strach, že jsme vodopády minuli a teď jdeme po 6 mílovém trailu.
středa 21. září 2011
Den devátý
Neděle, 18.9.2011
Ráno se budíme kolem 0730, v 0830 vyrážíme na letiště. Tam nám sdělili, že nejsou schopni s naší smlouvou nic udělat, že ji může změnit pouze Miamská pobočka, Dostaneme telefonní čislo a Anička si dojednává výměnu auta.
Vyjíždíme napřed do akvária s tím, že počkáme na výměněné auto. Trochu se po cestě zamotáme, Vašek nás navigoval k CNN, ale tam v dosahu akvárium, ani Coca Cola není. Vidíme nějaký typický americký sraz, kde se vyndavají grily a lavičky z pickupů. V dáli vidíme vysoký věžák Coca Cola. Naštěstí se pak dostaneme k akváriu, které hned sousedí s Coca Colou, parkujeme za 10 USD, čekáme na zbytek.
Citelně se ochladilo, jen v košili je mi docela chladno, personál má dlouhé kalhoty a mikiny.
V parčíku mezi Colou a akváriem se scházíme s Alešovým autem a už čekáme jen na Toma s Aničkou. Kdo chce jít do akvária si kupuje combo lístky a vyráží do Coca Coly, aby se vše stihlo. Za chváli je tu poslední auto, nová bílá Toyota Camry, nakupuji u automatů lístky, procházíme bezpečnostní kontrolou, jsme ve velkém Coca Cola atriu.
Irena zůstala trochu pozadu, najednou se zavřely dveře a ona zůstala za nimi. V první místnosti byla přehlídka různých reklamních plakátů, jak se sdobou měnily. Na začátku fronty vidím naší první část, takže nakonec půjdeme stejně skoro pohromadě. Pán vypráví o historii plakátů, pak se otevřou dveře a vcházíme do kinosálu, kde nám promítnou film o tom, co se děje uvnitř automatu. Je lehce tendenční, každý má rád Coca Colu a všichni jsou spokojeni. La la la la la.
Po konci filmu se vyroluje plátno a pokračujeme dál do atria, ze kterého se pak pokračovalo do dalších výstavních síní.
Jako první jsme navštívili místnost věnovanou lahvím a odznáčkům, kde byly i olympijské pochodně. Pak se jdeme podívat do plnící linky a rychle ještě do reklamní síně. Za 5 minut začíná 4D kino, které nechceme zmeškat. Fasujeme 3D brýle, stavíme se do fronty, otvírají se dveře a sedáme si do pohodlných kožených sedaček. Na některých je vidět voda, tak trochu tušíme, co nás asi čeká.
Film ukazoval, kde všude si můžeme koupit Coca Colu, jak jsou všichni spokojeni atd. Jediné větší překvapení bylo, když nás "bodlo" hejno komárů pod žebra. Jinak klepání, vítr i vodu bylo snadné předvídat. Při východu na nás houkla Irena, že je jednu show za námi.
Po kině jsme minuli další, tentokrát již obyčejné kino, a šli do ochutnávkové zóny. 160 různých nápojů z celého světa, počínaje Paraguayí, přes Keňu, Indii, až po Austrálii. Jen Severní Korea chyběla. Při odchodu dostal každý návštěvník lahev vyrobenou v místní plnící lince, pak už se šlo do místního obchodu.
Nechat si zaplatit za vstup do muzea vlastní výroby, nahustit do návštěvníků reklamu a nakonec jim ještě prodat vlastní reklamní předměty, to umějí asi jen Američané. Obchod byl plný věcí, které se čas od času ojevují jako bonusy u velkých balení, ale i rarit, jako výrobny popcornu, elektrických vláčků (750USD / kus), či sadou na vaření.
Neodolal jsem, koupil nějaké drobnosti a vyšel ven. Tam jsem si spolu s Tomem a Aničkou sedl na lavičku a čekali jsme na Irenu. Mezitím zkusila Anička zavolat do Alama kvůli zrušení "pojištění", bohužel bez úspěchu. Irena se za chvíli objevila a tak jsme mohli jít k autu a vyrazit do staré Fordovy fabriky, kde vyrobili Tomovo Ranchero. Jeli jsme asi 10 minut a najednou byla před námi. Zaparkovali jsme u obchodního centra a pěšky si celou stavbu obhlédli. Že šlo skutečně o fabriku naznačovala pouze cedule: "Volné byty ve Fordově továrně", jinak nikde žádná plaketa nebyla.
Vyjeli jsme tedy do nákupního centra Perimeter Mall, kolem kterého jsme jeli 2 míle, než jsme se dostali na centrální parkoviště. Bylo 1400, rozdělili jsme se, sraz se naplánoval již ráno na 1700. Hledali jsme jídlo a skončili jsme v Cheesecake Factory, známému podniku z TBBT. Irena na jídlo nechtěla a šla rovnou na nákupy. Ve vitrínkách měli moc pěkné dorty, ceny byly snad ještě lepší. Dali jsme si poloitalská jídla a když je přinesli, sbíhaly se nám sliny. Tomovi se jídla líbila až tak, že si je vyfotil ;)
Uprostřed jídla zahlédneme druhou část výpravy, která jde kolem, takže stále všichni žijí a nikdo se neztratil. Dojíme, vyrážíme do obchodu. Macy's, Bloomingdale's, Zara, krámů je prostě moc. Chvíli jdeme společně, ale pak se dělíme. Projdu skoro celé základní centrum, je neuvěřitelně veliké, centrum v Letňanech je velké jako jen jedno křídlo, nakupující si svých 100 jarních kilometrů odchodí velice snadno. Už od předloni jsem se chtěl podívat do Macy's, protože tehdy jsem tento obchod vynechal, nakonec ve slevách kupuji nějaká trička.
V 1655 jsem u auta, pozoruji cvrkot na parkovišti a v 1700 jsme u auta už všichni. Holky od Aleše se ztratily, tak na ně musí čekat, my s Vaškovým autem jedeme napřed. Během cesty se nějak rozdělujeme a pořád míříme směr Knoxville, jak jsme se ráno domluvili.
Asi 55 mil před Knoxville zvoní telefon a Max nás upozorňuje na nějaký strom na dálnici a ptá se, za jak dlouho máme cíl Pigeon Forge. Jsme trochu zmateni, je to trochu bokem od domluvené trasy. Nastavujeme navigaci a dojezd se nám o 45 minut protáhl. Jedeme už po tmě, je zhruba 2100.
Hotel jsme našli a počkali na druhé auto, které dorazilo o 15 minut později. Alešovi se podařilo auto zkompletovat a stáhl ztrátu na druhé auto na neuvěřitelných 10 minut. Jak to udělal a kolik při tom jel, raději nechci vědět.
Dufa vystoupil z auta a pronesl: "A kde je ten Váš tučňák?".
Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, ale později mi bylo vysvětleno, že Max nám nadiktoval adresu správně, ale druhému autu diktoval Pinguin Forge :) P-i-n-g-u-i-n F-o-r-g-e.
V hotelu je wifi i snídaně, ubytujeme se, domlouváme budíček na další den a zase kolem půlnoci usínáme. Utratili jsme 5686 USD.
Ráno se budíme kolem 0730, v 0830 vyrážíme na letiště. Tam nám sdělili, že nejsou schopni s naší smlouvou nic udělat, že ji může změnit pouze Miamská pobočka, Dostaneme telefonní čislo a Anička si dojednává výměnu auta.
Vyjíždíme napřed do akvária s tím, že počkáme na výměněné auto. Trochu se po cestě zamotáme, Vašek nás navigoval k CNN, ale tam v dosahu akvárium, ani Coca Cola není. Vidíme nějaký typický americký sraz, kde se vyndavají grily a lavičky z pickupů. V dáli vidíme vysoký věžák Coca Cola. Naštěstí se pak dostaneme k akváriu, které hned sousedí s Coca Colou, parkujeme za 10 USD, čekáme na zbytek.
Citelně se ochladilo, jen v košili je mi docela chladno, personál má dlouhé kalhoty a mikiny.
V parčíku mezi Colou a akváriem se scházíme s Alešovým autem a už čekáme jen na Toma s Aničkou. Kdo chce jít do akvária si kupuje combo lístky a vyráží do Coca Coly, aby se vše stihlo. Za chváli je tu poslední auto, nová bílá Toyota Camry, nakupuji u automatů lístky, procházíme bezpečnostní kontrolou, jsme ve velkém Coca Cola atriu.
Irena zůstala trochu pozadu, najednou se zavřely dveře a ona zůstala za nimi. V první místnosti byla přehlídka různých reklamních plakátů, jak se sdobou měnily. Na začátku fronty vidím naší první část, takže nakonec půjdeme stejně skoro pohromadě. Pán vypráví o historii plakátů, pak se otevřou dveře a vcházíme do kinosálu, kde nám promítnou film o tom, co se děje uvnitř automatu. Je lehce tendenční, každý má rád Coca Colu a všichni jsou spokojeni. La la la la la.
Po konci filmu se vyroluje plátno a pokračujeme dál do atria, ze kterého se pak pokračovalo do dalších výstavních síní.
Jako první jsme navštívili místnost věnovanou lahvím a odznáčkům, kde byly i olympijské pochodně. Pak se jdeme podívat do plnící linky a rychle ještě do reklamní síně. Za 5 minut začíná 4D kino, které nechceme zmeškat. Fasujeme 3D brýle, stavíme se do fronty, otvírají se dveře a sedáme si do pohodlných kožených sedaček. Na některých je vidět voda, tak trochu tušíme, co nás asi čeká.
Film ukazoval, kde všude si můžeme koupit Coca Colu, jak jsou všichni spokojeni atd. Jediné větší překvapení bylo, když nás "bodlo" hejno komárů pod žebra. Jinak klepání, vítr i vodu bylo snadné předvídat. Při východu na nás houkla Irena, že je jednu show za námi.
Po kině jsme minuli další, tentokrát již obyčejné kino, a šli do ochutnávkové zóny. 160 různých nápojů z celého světa, počínaje Paraguayí, přes Keňu, Indii, až po Austrálii. Jen Severní Korea chyběla. Při odchodu dostal každý návštěvník lahev vyrobenou v místní plnící lince, pak už se šlo do místního obchodu.
Nechat si zaplatit za vstup do muzea vlastní výroby, nahustit do návštěvníků reklamu a nakonec jim ještě prodat vlastní reklamní předměty, to umějí asi jen Američané. Obchod byl plný věcí, které se čas od času ojevují jako bonusy u velkých balení, ale i rarit, jako výrobny popcornu, elektrických vláčků (750USD / kus), či sadou na vaření.
Neodolal jsem, koupil nějaké drobnosti a vyšel ven. Tam jsem si spolu s Tomem a Aničkou sedl na lavičku a čekali jsme na Irenu. Mezitím zkusila Anička zavolat do Alama kvůli zrušení "pojištění", bohužel bez úspěchu. Irena se za chvíli objevila a tak jsme mohli jít k autu a vyrazit do staré Fordovy fabriky, kde vyrobili Tomovo Ranchero. Jeli jsme asi 10 minut a najednou byla před námi. Zaparkovali jsme u obchodního centra a pěšky si celou stavbu obhlédli. Že šlo skutečně o fabriku naznačovala pouze cedule: "Volné byty ve Fordově továrně", jinak nikde žádná plaketa nebyla.
Vyjeli jsme tedy do nákupního centra Perimeter Mall, kolem kterého jsme jeli 2 míle, než jsme se dostali na centrální parkoviště. Bylo 1400, rozdělili jsme se, sraz se naplánoval již ráno na 1700. Hledali jsme jídlo a skončili jsme v Cheesecake Factory, známému podniku z TBBT. Irena na jídlo nechtěla a šla rovnou na nákupy. Ve vitrínkách měli moc pěkné dorty, ceny byly snad ještě lepší. Dali jsme si poloitalská jídla a když je přinesli, sbíhaly se nám sliny. Tomovi se jídla líbila až tak, že si je vyfotil ;)
Uprostřed jídla zahlédneme druhou část výpravy, která jde kolem, takže stále všichni žijí a nikdo se neztratil. Dojíme, vyrážíme do obchodu. Macy's, Bloomingdale's, Zara, krámů je prostě moc. Chvíli jdeme společně, ale pak se dělíme. Projdu skoro celé základní centrum, je neuvěřitelně veliké, centrum v Letňanech je velké jako jen jedno křídlo, nakupující si svých 100 jarních kilometrů odchodí velice snadno. Už od předloni jsem se chtěl podívat do Macy's, protože tehdy jsem tento obchod vynechal, nakonec ve slevách kupuji nějaká trička.
V 1655 jsem u auta, pozoruji cvrkot na parkovišti a v 1700 jsme u auta už všichni. Holky od Aleše se ztratily, tak na ně musí čekat, my s Vaškovým autem jedeme napřed. Během cesty se nějak rozdělujeme a pořád míříme směr Knoxville, jak jsme se ráno domluvili.
Asi 55 mil před Knoxville zvoní telefon a Max nás upozorňuje na nějaký strom na dálnici a ptá se, za jak dlouho máme cíl Pigeon Forge. Jsme trochu zmateni, je to trochu bokem od domluvené trasy. Nastavujeme navigaci a dojezd se nám o 45 minut protáhl. Jedeme už po tmě, je zhruba 2100.
Hotel jsme našli a počkali na druhé auto, které dorazilo o 15 minut později. Alešovi se podařilo auto zkompletovat a stáhl ztrátu na druhé auto na neuvěřitelných 10 minut. Jak to udělal a kolik při tom jel, raději nechci vědět.
Dufa vystoupil z auta a pronesl: "A kde je ten Váš tučňák?".
Vůbec jsem nechápal, o čem mluví, ale později mi bylo vysvětleno, že Max nám nadiktoval adresu správně, ale druhému autu diktoval Pinguin Forge :) P-i-n-g-u-i-n F-o-r-g-e.
V hotelu je wifi i snídaně, ubytujeme se, domlouváme budíček na další den a zase kolem půlnoci usínáme. Utratili jsme 5686 USD.
úterý 20. září 2011
Den osmý
Sobota, 17.9.2011
Ráno vstáváme v 0730, kolem 0830 vyjíždíme. Domluva je taková, že pojedeme směrem na Atlantu, a až toho budeme mít dost, tak zastavíme a přespíme. Na parkovišti si přejeme šťastnou cestu a doufáme, že se ještě někdy setkáme.
Vyjíždíme do hostelu hrůzy, jsme tam přesně v 0900, jak se Anička domluvila s recepční. Černým ďáblem už Tom najel přes 1200 mil. Parkoviště je nacpané, z aut vylézají relativně normální lidé, dům Usherů ukazuje svou přivrácenou tvář. Na recepci ale naše recepční není, druhá říká, že je v budově, ale raději jí zavolá. Máme se posadit, za chvilinku tu bude.
Po 10 minutách nás čekání přestalo bavit a tak jsem se zeptal, kde je problém. Volá Brandy znovu a ukazuje se, že je teprve na cestě, dorazí za chvilku
Po 30 minutách se konečně ukazuje, říká, že je vše vyřízeno, nemáme už používat rezervační společnost, na kterou mají odkaz na svých stránkách (podivné), prý jim neplatí. Zvláštní je, že den předtím tvrdila, že si zablokovali u Toma maximum, protože se báli, že jsme utekli.
Aničce vrátí blokaci a Tomovi strhnou za všechny 440 USD. Drahá legrace, ale snad je to konečně za námi. Během čekání na Brandy a následného dohadování se s ní mě něco velice ošklivě pokousalo kotníky, že by blechy?
Nasedáme, do navigace zadáváme směr Atlanta. Kolem oběda zastavujeme u jedné zajímavé restaurace, Randy Tuesday, kde mají velký salátový bar k některým jídlům zdarma a docela slušný výběr zdravých jídel - ryby apod.
Obsluha je velice příjemná, dávám si colu, Tom s Aničkou Coffee and water. Za chvíli servírka vše přinese, ale voda je v takových legračních malých skleničkách. Anička říká, že divně smrdí, jakoby alkoholem. Ochtnává, Tom též a shodují se, že jde o alkohol. Taky zkusím a je to jasné, ale kde se stala chyba?
Voláme servírku a ptáme se jí, co to je, říká, že water, ale výslovností je to spíše jako walker. Konečně se vysvětluje, jaký je rozdíl mezi water a water (doteď nevím, kde se stala chyba). Za pár minut k nám přichází vedoucí, ptá se, jestli jsme Němci, že je v kuchyni objednávka kávy a vodky trochu překvapila, ale když slyšeli, že jsme Němci, tak si řekli, asi to tak chtějí. Jídlo bylo výborné a na závěrečném účtu vodky nebyly.
Velký rozdíl oproti Hooters, kde Max ve svém burgeru nalezl papírek na sýru. Místo celé večeře na podnik následovala pouze omluva a další burger.
Restaurace má wifi, volám domů, Anička volá do banky, aby zjistila, jak je na tom s blokací. Blokují jí 186 USD, doufáme, že to co nejdříve vrátí, jinak bude muset podávat reklamaci :(
Vyrážíme opět na cestu, volají nám naši, ubytování je v Union City - předměstí Atlanty. Kousek před Atlantou vidíme obří fabriku KIA, velký billboard s nápisem: "Další skvělé auto z USA", jen dokazuje, že korejská invaze na americký trh už začala.
Směrem do Atlanty ze nám změnil čas zpátky, jsme zase -6. K hotelu jsme přijeli v 2030, našli jsme Vaška a Maxe, ostatní jeli nakupovat. Po krátkém vybalení jedeme taky - jak jinak, do Wallmartu.
Ten je v černošské čtvrti, v obchodě je nás "bílých" asi 10. Žádných předsudků si zde al nevšímám, kupuji si dvě košile, nějaké drobné jídlo a musím vyčkat dlouhou frontu u pokladen. Sraz máme v 2115 u auta, jsem tam o trochu dřív. Nasedám k Tomovi s Aničkou a přeparkováváme, abychom měli lepší výhled na východ a veterána, který parkuje přes uličku.
Běloši parkující v černošské čtvrti, co si fotí nablýskaný osobák místnícho bosse ;) Kluci měli 10 minut zpoždění, zavřeli další pokladnu, tak museli stát dlouhou frontu. Jedeme do hotelu, svoláváme bojovou poradu.
Další den dopoledne pojedeme na letiště, Tom chce vyměnit auto a já si všiml, že ono slavné pojištění, které nám přibalili hned na začátku cesty, není pojištění, ale blbopojistka. Roadside plus - pokud si zamknete klíčky v autě, pokud Vám dojde benzín, pokud píchnete, všechno zařídí servis. 6.99 denně plus daň, drahá legrace.
Po letišti zamíříme do CocaColy, Vašek do CNN, Dufa, Aleš, Max, Jolča a Romča do akvária a já s Irenou, Tomem a Aničkou do Fordovy bývalé továrny a následně do velkého nákupního centra, ve kterém bychom se měli všichni setkat.
Kolem 0000 se sešlost rozpouští a kolem 0100 usínám.
Ráno vstáváme v 0730, kolem 0830 vyjíždíme. Domluva je taková, že pojedeme směrem na Atlantu, a až toho budeme mít dost, tak zastavíme a přespíme. Na parkovišti si přejeme šťastnou cestu a doufáme, že se ještě někdy setkáme.
Vyjíždíme do hostelu hrůzy, jsme tam přesně v 0900, jak se Anička domluvila s recepční. Černým ďáblem už Tom najel přes 1200 mil. Parkoviště je nacpané, z aut vylézají relativně normální lidé, dům Usherů ukazuje svou přivrácenou tvář. Na recepci ale naše recepční není, druhá říká, že je v budově, ale raději jí zavolá. Máme se posadit, za chvilinku tu bude.
Po 10 minutách nás čekání přestalo bavit a tak jsem se zeptal, kde je problém. Volá Brandy znovu a ukazuje se, že je teprve na cestě, dorazí za chvilku
Po 30 minutách se konečně ukazuje, říká, že je vše vyřízeno, nemáme už používat rezervační společnost, na kterou mají odkaz na svých stránkách (podivné), prý jim neplatí. Zvláštní je, že den předtím tvrdila, že si zablokovali u Toma maximum, protože se báli, že jsme utekli.
Aničce vrátí blokaci a Tomovi strhnou za všechny 440 USD. Drahá legrace, ale snad je to konečně za námi. Během čekání na Brandy a následného dohadování se s ní mě něco velice ošklivě pokousalo kotníky, že by blechy?
Nasedáme, do navigace zadáváme směr Atlanta. Kolem oběda zastavujeme u jedné zajímavé restaurace, Randy Tuesday, kde mají velký salátový bar k některým jídlům zdarma a docela slušný výběr zdravých jídel - ryby apod.
Obsluha je velice příjemná, dávám si colu, Tom s Aničkou Coffee and water. Za chvíli servírka vše přinese, ale voda je v takových legračních malých skleničkách. Anička říká, že divně smrdí, jakoby alkoholem. Ochtnává, Tom též a shodují se, že jde o alkohol. Taky zkusím a je to jasné, ale kde se stala chyba?
Voláme servírku a ptáme se jí, co to je, říká, že water, ale výslovností je to spíše jako walker. Konečně se vysvětluje, jaký je rozdíl mezi water a water (doteď nevím, kde se stala chyba). Za pár minut k nám přichází vedoucí, ptá se, jestli jsme Němci, že je v kuchyni objednávka kávy a vodky trochu překvapila, ale když slyšeli, že jsme Němci, tak si řekli, asi to tak chtějí. Jídlo bylo výborné a na závěrečném účtu vodky nebyly.
Velký rozdíl oproti Hooters, kde Max ve svém burgeru nalezl papírek na sýru. Místo celé večeře na podnik následovala pouze omluva a další burger.
Restaurace má wifi, volám domů, Anička volá do banky, aby zjistila, jak je na tom s blokací. Blokují jí 186 USD, doufáme, že to co nejdříve vrátí, jinak bude muset podávat reklamaci :(
Vyrážíme opět na cestu, volají nám naši, ubytování je v Union City - předměstí Atlanty. Kousek před Atlantou vidíme obří fabriku KIA, velký billboard s nápisem: "Další skvělé auto z USA", jen dokazuje, že korejská invaze na americký trh už začala.
Směrem do Atlanty ze nám změnil čas zpátky, jsme zase -6. K hotelu jsme přijeli v 2030, našli jsme Vaška a Maxe, ostatní jeli nakupovat. Po krátkém vybalení jedeme taky - jak jinak, do Wallmartu.
Ten je v černošské čtvrti, v obchodě je nás "bílých" asi 10. Žádných předsudků si zde al nevšímám, kupuji si dvě košile, nějaké drobné jídlo a musím vyčkat dlouhou frontu u pokladen. Sraz máme v 2115 u auta, jsem tam o trochu dřív. Nasedám k Tomovi s Aničkou a přeparkováváme, abychom měli lepší výhled na východ a veterána, který parkuje přes uličku.
Běloši parkující v černošské čtvrti, co si fotí nablýskaný osobák místnícho bosse ;) Kluci měli 10 minut zpoždění, zavřeli další pokladnu, tak museli stát dlouhou frontu. Jedeme do hotelu, svoláváme bojovou poradu.
Další den dopoledne pojedeme na letiště, Tom chce vyměnit auto a já si všiml, že ono slavné pojištění, které nám přibalili hned na začátku cesty, není pojištění, ale blbopojistka. Roadside plus - pokud si zamknete klíčky v autě, pokud Vám dojde benzín, pokud píchnete, všechno zařídí servis. 6.99 denně plus daň, drahá legrace.
Po letišti zamíříme do CocaColy, Vašek do CNN, Dufa, Aleš, Max, Jolča a Romča do akvária a já s Irenou, Tomem a Aničkou do Fordovy bývalé továrny a následně do velkého nákupního centra, ve kterém bychom se měli všichni setkat.
Kolem 0000 se sešlost rozpouští a kolem 0100 usínám.
Den sedmý
Pátek, 16.9.2011
Max vstává v 0700 a míří do Mobile a Pensacoly, chce si důkladněji prohlédnout bojové lodě a znovu navštívit letecké muzeum.
Ráno nás probudil budík, protože jinak by nás asi nikdo z postele nedostal. Pomalu jsme se probouzeli, včerešek byl opravdu krutý. Před 11 musíme na hotel hrůzy, abychom udělali checkout a pokud možno nám vrátili alespoň nějaké peníze, pak chceme vyjet do města. Platíme hotel ještě na další den a Tom zjišťuje, že zaplatit nemůže, platba byla odmítnuta. Na internetu si najde, že hotel zablokoval 494 USD.
Vyjíždíme do hotelu hrůzy lehce po 1000 a když přicházíme, vidíme policistu pijícího kávu. Na schodech opět potetované existence, které si nás se zájmem prohlížejí. Vysvětlujeme na recepci, že se chceme odhlásit, kvůli broukům na pokoji a podezřelým existencím, recepční nám říká, že jsme to měli nahlásit na recepci. Byly ale 2 hodiny ráno, tak neblo moc komu co hlásit. Tomovi na kreditce zablokovala 494 USD, protože se prý báli, že jsme ujeli "bez placení". Při dohadování, kolik vlastně hotel stál, jsem odhalil 20 USD chybu v hotelových výpočtech. Říkala, že nemůže nic vrátit, to může jen manager a s tím se domluví během dneška.
Máme se stavit zítra a pak se vše urovná. Vyjeli jsme tedy hledat parkoviště blízko centra, ze kterého bychom mohli pěšky dojít do centra. Kousek od Superdomu zajíždíme do parkovacího domu, který slibuje parkování jen za 4USD za den. Ukazuje nám, jak si můžeme otevřít bránu (7890#) a jak se platí - peníze se strkají do malých přihrádek s parkovacími čísly.
Vyrazili jsme do centra města. Nejprve jsme procházeli pod mrakodrapy, ze kterých vycházely dokonale oblečení lidé, následně, čím více jsme se blížili k French Quarter, se začaly zjevovat i veřejné domy či výstřední modely, sem tam voodoo shop.Přešli jsme ulici plnou barů a skončili jsme na náměstí s infocentrem.
Tam Anička sehnala mapu pro každého a protože nám pěkně kručelo v břiše, začali jsme se poohlížet po nějaké restauraci. Tu jsme po krátkém hledání našli a objednali si místní speciality - gumbo, muffulettu, jambalayu a aligátora. Jídla bylo dost, jen trochu ostré.
Po obědě pospícháme na loď Natchez, abychom se svezli po Mississippi pravým kolesovým parníkem. Při příchodu vidíme místní tramvaj, jeden člen Natchezu začne hrát na píšťalové varhany různé známé skladby. Když dokončí Adamsovu rodinu, otevře se brána a loděchtiví turisté se začínají cpát na loď.
Zabíráme si místa ve stínu na zadní palubě a ještě před vyplutím jdeme prozkoumat loď. Z horní paluby je pěkný výhled na New Orleans a ještě tam je obchod se suvenýry. Na střední se nastupuje, je tam krytá restaurace, ve které se podává oběd, pokud si za něj připlatíte odhadem 10 USD a také jediné záchody na palubě. Vpředu je krytý výhled na plavební směr lodi a to je ze střední paluby vše. Na dolní nejsou žádná místa k sezení, jsou zde servisní místnosti lodi - strojovna, kuchyně, agregáty.
Loď je poháněna parou, kterou vyrábí dva dieselagregáty, ale nám se to moc nezdálo. Kapitán totiž zapnul koleso a přivázaná loď se ani nehnula. Pravdou je, že byla velice dobře uvázaná, ale stejně bych očekával alespoň slabý záškub.
Ve 1430 loď zahoukala, můstek se zdvihl a my vypluli na dvouhodinovou okružní plavbu. Na úvod jsme přemýšleli, jestli je Mississippi opravdu tak malá, nebo jen jedeme v nějakém bočním korytě. Řeka měla na šířku odhadem jen něco kolem 500 metrů. Od největší řeky Severní Ameriky jsem čekal více.
Loď jede asi 8 mil kanálem na jih a pak stejnou cestou zpět. V kanále jsou většinou polorozbořené doky, následek hurikánu Katrina, kapitán vypráví, co vše se tu vyrábí: cukr, železo, bavlna a mnoho dalších plodin, surovin či polotovarů.
Míjíme kasárna generéla Andrew Jacksona, kapitán líčí příběh bitvy o New Orleans, ve které tento generál vyhrál a tím získal slávu a později i prezidentský úřad. Pak už jsme viděli jen bojovou loď a tanker, loď se otočila a mířila zpět. Chvíli jsme se opalovali na slunci, ale pak pro jistotu zamířili do stínu, to když jsem se spálil o svůj černý batůžek.
S Dufou se ještě bavíme, že by možná připlatili za dalšího řidiče, ale pod 25 let by to byla asi pěkná pálka. Po dojezdu do přístavu se dělíme, Aleš s Dufou a Romanou chtějí vidět Superdome, zbytek si chce projít detailněji French Quarter. Domluva - sraz v 1900 na parkovišti u aut.
Procházíme čtvrtí, občas vlezeme do nějakého voodoo shopu, ale panenky jsou ošklivé a děsně předražené - 25-35 USD za dvě špejle, slámu a trochu hadříků mi přijde moc a tak si ji jako suvenýr nekupuji. Míříme na ulici s bary - Bourbon street - a jdeme na východ. Po chvíli se začínají objevovat duhové vlajky a přes ulici vidíme sedět černocha v růžové podprsence.
Ujdeme ještě jeden blok a otáčíme se zpátky do centra. Začínáme hledat nějaký bar s živou hudbou, kde bychom si mohli sednout, ale ukazuje se to jako docela těžký úkol. Projdeme asi 3, než nalézáme, kapela hraje tak, že není slyšet vlastního slova. Ireně se to zdá moc hlučné a míří po ulici dál. Dáme si jeden drink, jdeme do centra a po pár metrech se setkáváme s Irenou, která našla venkovní bar s živou kapelou, kde si lze bez problémů sednout, akorát už je pozdě. Procházíme bankovní čtvrť, jdeme kolem Lafayettova pomníku, za čtvrt hodiny jsme u garáží. Překvapivě tam druhé vozidlo není. Je 1855, tak ještě čekáme, jestli se objeví, pro jistotu zkoušíme telefon, ale nic...
Chvíli po 1900 se na ulici objeví druhé auto, mává, nastupujeme a jedeme k nim. Zjišťujeme, že netušíme, kde vlastně bydlíme a druhé auto navíc nemá ani navigaci. Dufa ale tvrdí, že cestu po paměti najdou. Jedu v autě s Tomem, Aničkou a Irenou, jedeme přes most do Walgreens, ale ukazuje se, že to je jen drogerie. Přes ulici vidíme hangár Vinnie&Dixie, tak parkujeme tam.
Velký obchod s potravinami, kde je většina položek zlevněna, pokud máte jejich speciální kartu. Nakupujeme a Irena najednou přijde se slevovou kartou, zeptala se prodavačky, ukázala pas a hned dostala slevovou kartu, díky které šetříme zhruba 10 USD. Nasedáme do auta, budee se snažit nalézt Motel 6.
Zaplatili jsme 1USD za mýto na osvětleném lanovém mostě, najeli na dálnici, minuli superdome a hledali McDonald, který jsme měli hned u motelu. Problém byl v tom, že jsme jeli malým autem a neviděli jsme moc dobře přes betonová svodidla, naštěstí sloup McDonald je opravdu vysoký a do motelu jsme se v pořádku dostali.
Max už v motelu byl a vesele hrál na "výherních automatech". Rozhodl se sesbírat během cesty všechny čtvrťáky s neorlí hlavou a tak v každém hotelu jde k automatu s colou, háže tam obyčejné čtvrťáky a nechává si vracet jiné, dokud automatu nedojdou. Má už hodně slušnou sbírku ;)
Konečně se mi daří vyprat, už bylo načase. Pytel se špinavým prádlem začal dosahovat úctyhodných rozměrů. Mezi praním jsme slyšel Dufu, jak si stěžuje, že jim ve Wallmartu v Tampě neprodali víno - prý musejí ukázat víza. Nepomohl ani řidičák, ESTA, mezinárodní řidičák či pas. Pokladní i její nadřízená chtěla vidět víza a když nebyly, nebylo ani víno. Zřejmě zvláštní kraj.
Další den se rozdělíme, půjdu se s Tomem a Aničkou hádat do hostelu, ostatní pojedou napřed ke Smoky Mountains. Aničce recepční napsala, jestli souhlasíme se setkáním druhý den v 0900, tak jsme potvrdili. Tom má pořád blokaci na 494 USD a ze Swissu mi napsali, že další zavazadlo mě vyjde na 200 USD. Proč jsem si ho nekoupil týden před odletem :( Prohlížím zavazadlo a váhám, co vše na zpáteční cestě vyhodím, platit tolik za batoh se mi nechce.
Max vstává v 0700 a míří do Mobile a Pensacoly, chce si důkladněji prohlédnout bojové lodě a znovu navštívit letecké muzeum.
Ráno nás probudil budík, protože jinak by nás asi nikdo z postele nedostal. Pomalu jsme se probouzeli, včerešek byl opravdu krutý. Před 11 musíme na hotel hrůzy, abychom udělali checkout a pokud možno nám vrátili alespoň nějaké peníze, pak chceme vyjet do města. Platíme hotel ještě na další den a Tom zjišťuje, že zaplatit nemůže, platba byla odmítnuta. Na internetu si najde, že hotel zablokoval 494 USD.
Vyjíždíme do hotelu hrůzy lehce po 1000 a když přicházíme, vidíme policistu pijícího kávu. Na schodech opět potetované existence, které si nás se zájmem prohlížejí. Vysvětlujeme na recepci, že se chceme odhlásit, kvůli broukům na pokoji a podezřelým existencím, recepční nám říká, že jsme to měli nahlásit na recepci. Byly ale 2 hodiny ráno, tak neblo moc komu co hlásit. Tomovi na kreditce zablokovala 494 USD, protože se prý báli, že jsme ujeli "bez placení". Při dohadování, kolik vlastně hotel stál, jsem odhalil 20 USD chybu v hotelových výpočtech. Říkala, že nemůže nic vrátit, to může jen manager a s tím se domluví během dneška.
Máme se stavit zítra a pak se vše urovná. Vyjeli jsme tedy hledat parkoviště blízko centra, ze kterého bychom mohli pěšky dojít do centra. Kousek od Superdomu zajíždíme do parkovacího domu, který slibuje parkování jen za 4USD za den. Ukazuje nám, jak si můžeme otevřít bránu (7890#) a jak se platí - peníze se strkají do malých přihrádek s parkovacími čísly.
Vyrazili jsme do centra města. Nejprve jsme procházeli pod mrakodrapy, ze kterých vycházely dokonale oblečení lidé, následně, čím více jsme se blížili k French Quarter, se začaly zjevovat i veřejné domy či výstřední modely, sem tam voodoo shop.Přešli jsme ulici plnou barů a skončili jsme na náměstí s infocentrem.
Tam Anička sehnala mapu pro každého a protože nám pěkně kručelo v břiše, začali jsme se poohlížet po nějaké restauraci. Tu jsme po krátkém hledání našli a objednali si místní speciality - gumbo, muffulettu, jambalayu a aligátora. Jídla bylo dost, jen trochu ostré.
Zabíráme si místa ve stínu na zadní palubě a ještě před vyplutím jdeme prozkoumat loď. Z horní paluby je pěkný výhled na New Orleans a ještě tam je obchod se suvenýry. Na střední se nastupuje, je tam krytá restaurace, ve které se podává oběd, pokud si za něj připlatíte odhadem 10 USD a také jediné záchody na palubě. Vpředu je krytý výhled na plavební směr lodi a to je ze střední paluby vše. Na dolní nejsou žádná místa k sezení, jsou zde servisní místnosti lodi - strojovna, kuchyně, agregáty.
Loď je poháněna parou, kterou vyrábí dva dieselagregáty, ale nám se to moc nezdálo. Kapitán totiž zapnul koleso a přivázaná loď se ani nehnula. Pravdou je, že byla velice dobře uvázaná, ale stejně bych očekával alespoň slabý záškub.
Ve 1430 loď zahoukala, můstek se zdvihl a my vypluli na dvouhodinovou okružní plavbu. Na úvod jsme přemýšleli, jestli je Mississippi opravdu tak malá, nebo jen jedeme v nějakém bočním korytě. Řeka měla na šířku odhadem jen něco kolem 500 metrů. Od největší řeky Severní Ameriky jsem čekal více.
Loď jede asi 8 mil kanálem na jih a pak stejnou cestou zpět. V kanále jsou většinou polorozbořené doky, následek hurikánu Katrina, kapitán vypráví, co vše se tu vyrábí: cukr, železo, bavlna a mnoho dalších plodin, surovin či polotovarů.
Míjíme kasárna generéla Andrew Jacksona, kapitán líčí příběh bitvy o New Orleans, ve které tento generál vyhrál a tím získal slávu a později i prezidentský úřad. Pak už jsme viděli jen bojovou loď a tanker, loď se otočila a mířila zpět. Chvíli jsme se opalovali na slunci, ale pak pro jistotu zamířili do stínu, to když jsem se spálil o svůj černý batůžek.
S Dufou se ještě bavíme, že by možná připlatili za dalšího řidiče, ale pod 25 let by to byla asi pěkná pálka. Po dojezdu do přístavu se dělíme, Aleš s Dufou a Romanou chtějí vidět Superdome, zbytek si chce projít detailněji French Quarter. Domluva - sraz v 1900 na parkovišti u aut.
Chvíli po 1900 se na ulici objeví druhé auto, mává, nastupujeme a jedeme k nim. Zjišťujeme, že netušíme, kde vlastně bydlíme a druhé auto navíc nemá ani navigaci. Dufa ale tvrdí, že cestu po paměti najdou. Jedu v autě s Tomem, Aničkou a Irenou, jedeme přes most do Walgreens, ale ukazuje se, že to je jen drogerie. Přes ulici vidíme hangár Vinnie&Dixie, tak parkujeme tam.
Velký obchod s potravinami, kde je většina položek zlevněna, pokud máte jejich speciální kartu. Nakupujeme a Irena najednou přijde se slevovou kartou, zeptala se prodavačky, ukázala pas a hned dostala slevovou kartu, díky které šetříme zhruba 10 USD. Nasedáme do auta, budee se snažit nalézt Motel 6.
Zaplatili jsme 1USD za mýto na osvětleném lanovém mostě, najeli na dálnici, minuli superdome a hledali McDonald, který jsme měli hned u motelu. Problém byl v tom, že jsme jeli malým autem a neviděli jsme moc dobře přes betonová svodidla, naštěstí sloup McDonald je opravdu vysoký a do motelu jsme se v pořádku dostali.
Max už v motelu byl a vesele hrál na "výherních automatech". Rozhodl se sesbírat během cesty všechny čtvrťáky s neorlí hlavou a tak v každém hotelu jde k automatu s colou, háže tam obyčejné čtvrťáky a nechává si vracet jiné, dokud automatu nedojdou. Má už hodně slušnou sbírku ;)
Konečně se mi daří vyprat, už bylo načase. Pytel se špinavým prádlem začal dosahovat úctyhodných rozměrů. Mezi praním jsme slyšel Dufu, jak si stěžuje, že jim ve Wallmartu v Tampě neprodali víno - prý musejí ukázat víza. Nepomohl ani řidičák, ESTA, mezinárodní řidičák či pas. Pokladní i její nadřízená chtěla vidět víza a když nebyly, nebylo ani víno. Zřejmě zvláštní kraj.
Další den se rozdělíme, půjdu se s Tomem a Aničkou hádat do hostelu, ostatní pojedou napřed ke Smoky Mountains. Aničce recepční napsala, jestli souhlasíme se setkáním druhý den v 0900, tak jsme potvrdili. Tom má pořád blokaci na 494 USD a ze Swissu mi napsali, že další zavazadlo mě vyjde na 200 USD. Proč jsem si ho nekoupil týden před odletem :( Prohlížím zavazadlo a váhám, co vše na zpáteční cestě vyhodím, platit tolik za batoh se mi nechce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)