Sobota, 1.10.2011
Ráno vstáváme v 0815, ale nikomu se nechce ven. Po včerejší slezině je 5 hodin spánku zatraceně málo. Odhodlávám se a jdu do koupelny, ranní studená sprcha je dobrý lék na spavost. Trochu jsem odhrnul závěs, aby nám do pokoje vnikla trocha světla. Po drobné snídani se dohadujeme s Maxem, kolik toho a jak bude mít, balíme pokoj, děláme checkout, sedáme do auta. Před tím jsme slavnostně sňali nálepku USA září 2011, žádné oko nebylo mokré. Jsme ekologové a tak jsme nálepku zrecyklovali nalepením na černé auto, jen jsme to možná neměli lepit na přední sklo...
Vyjíždíme od hotelu a panuje skleslá nálada, je konec. Nebo je to sen, probudím se a letím? Bohužel ne.
Jedeme známou cestou kolem letiště a zahýbáme, navigace říká konec, ale nikde nic. Anička hledá dál a nachází POI, měníme kurz a dojezd se mění o 3 míle.
Dolphin Mall je naprosto šílený komplex s otevřeným parkovištěm. Celý má přes 200 obchůdků, na délku odhadem 1km, na šíři cca 300m, prostě mamut mezi obchoďáky. Stojíme u cedule 3H, je zhruba 1030, domlouváme si srazy na 1300 a 1530 a rozdělujeme se. V obchoďáku jsou snad všechny známé i neznámé značky. Dvakrát jdu kolem dokola až zjistím, kde co zhruba je. Seberu odvahu a zajdu do obchodu, hned mě zdraví prodavač, za dalším regálem další a tak to během dne není jiné. Někteří se navíc představují, protože mají z nákupů provize.
Ve 1300 už mám v ruce 5 tašek a nevejdu se mezi regály, je čas odložit do auta. Na parkovišti už je pěkná výheň, navíc to vypadá, že jsou všechna parkovací místa obsazena. Tom mává na jednu řidičku, že neodjíždíme, jen si ulehčujeme.
Pak jdeme do fastfoodového centra na jídlo, Anička si dává salát, já čínu a Max s Tomem šli na Burger Kinga. Za 20 minut jsme byli nasyceni a mohli jsme vyrazit za dalšími nákupy. V plánu jsem ještě měl nákup džín v Levis Factory storeu. Tom mi akorát vyčetl nákup svetru, teď už si ho přeci koupit nemůže. (Nemohu si pomoct, ale tato scéna mi připomněla americké teenagerské komedie s blbými blondýnkami ;)
Po obědě jsme se šli podívat do velkého obchodu pro lovce, kde Tom chtěl koupit pouzdro na pušku. Musel jsem ale vysvětlit prodavači, že nevíme, jak je puška dlouhá, jediné, co jsme věděli je, že se s ní loví jeleni. Prodavač ochotně nabídl, že potenciální zbraně vyzkouší, když dodáme pouzdro. Po pár minutách jsme odcházeli z krámu s pěkným zabaleným pouzdrem na pušku.
V 1500 jsme se s Tomem sešli v Levis Storu a on i já jsme si vybrali po dvou kusech a tak jsme získali dalších 15 USD slevu. Pak už jsme pospíchali k východu a začali věci skládat do kufru.
Ukázalo se, že Toyota Camry není tak velká, jak se zdála. Za námi hned čekala nějaká paní, která se klepala na naše parkovací místo a velice se bavila pohledem, jak cpeme do auta přes desítku tašek s oblečením.
Nakonec se mise podařila, mohli jsme tedy jet hledat benzinku, abychom odstranili z oblečení cedulky, zabalili a dotankovali nádrž. U letiště byly ceny s vysokohorskou přirážkou, 4,59, trochu dál jsme nalezli 3,59.
Tom šel zaplatit a když se vracel k autu, strašně se smál. „Prý jsme Němci ;) Obsluha se mě ptala, jestli je to to auto, jak tam stojí ti Němci.“ Těžko říct, jestli je to pro nás pozitivní, či ne…
Z benziny jedeme přímo do Alama, vrátit auto. Proběhlo to nečekaně hladce, jen odpípnutí kódu a v 1610 už jsme jeli po pohyblivých chodnících na odletový terminál. Tam Tom zjistil, že má trochu nadváhu (25kg) a tak si hodil trochu věcí do extra zavazadla, které jsem si šel vyjednat.
Paní mi řekla, že to bude 70USD, čímž jsem si oddechl, protože původně avizovaných 200 USD bylo sakra dost. Šel jsem čekat k platební přepážce a tam jsem se po 5 minutách dozvěděl skvělou zprávu, nebudu platit 70, ale jen 50 USD ;)
Napsal jsem tuto zprávu Alešovi, který nám chvíli před tím poslal SMS s přáním klidné cesty a zamířili jsme k bezpečnostním kontrolám. Zout boty, vše kovové do krabičky, netbook ven, projít rámem a už jsme byli v bezcelním prostoru. Zde si Anička koupila voňavku a pak jsme ještě s Tomem zašli do Pizza Hutu na předodletovou sváču. Naposledy jsem provedl free refill a vyrazili jsme hledat správný gate.
Nalodění začalo po 1900, plánovaný odlet byl 1945.
Sedadla jsme měli uprostřed, ale celou čtyřku, takže to ještě docela ušlo. Po cestě jsme zjistili, jak jdou hrát hry proti sobě a tak si hrál šachy nejprve Tom s Maxem a pak jsem s Tomem zahájil šachový maraton. Nejdelší hra trvala dvakrát 90 minut a podařilo se mi jí vyhrát. V další jsem nabízel remis, ale Tom se nevzdával, až nakonec prohrál a v závěrečné hře se nakonec remíza uskutečnila. Najednou už do přistání zbývaly necelé 3 hodiny, šachy už jsem ale nebyl schopen hrát.
Chvíli jsme spali a pak nás letušky vzbudili a dostali jsme svačinku. Ještě poslední roznos čokolády a už jsme byli nad Švýcarskem. Kapitán nás pozdravil a řekl, že je v Zurichu trochu „foggy“. Že je tam ale taková mlha, že během takřka celého přistávacího manévru neuvidíme ani vlastní motory, nezmínil.
Bum a byli jsme na zemi. V Klottenu jsme se svezli vláčkem, prošli pár duty free shopů, totálně vytuhli u gateu a nastoupili do správného letadla. V něm jsme zase upadli do bezvědomí a při rozdávání bagetek jsem procitl jen já a Anička. Než jsme je stihli sníst, tak už jsme klesali do Prahy.
25 stupňů, polojasno, na říjen nádhera. Prošli jsme pasovou kontrolou, vyzvedli si zavazadla, která vypadala nepoškozená a blížili se k celní kontrole. Dělal jsem si legraci s člověka, který dobrovolně zamířil do sekce něco k proclení. Max nám den předem říkal, že na otázku něco k proclení existuje jen jediná správná odpověď: NE. Jasně a rozhodně, rozhodně se neptat, co vlastně je nutné proclít.
No a co se nestalo, tuto zákeřnou otázku jsme dostali. Celník jí uvedl větou: „Mohu Vás na chvíli zastavit? Odkud jedete? Máte něco k proclení? Alkohol, elektroniku?“.
Naše odpověď, že z Zurichu a nic z toho jsme nekupovali, ho uspokojila. Možná mu ale bylo jasné, že něco máme a nechtěl nám dělat problémy. Těžko říct, ale určitě mu děkuji ;)
Loučíme se s Maxem, kterému vytahuji věci z extra zavazadla a jdeme na parkoviště D, kde zaparkovali Tom a Anička auto před třemi týdny. Na druhý pokus trefujeme patro, auto tam stojí, nakládáme věci a snažíme se odjet. Něco je ale špatně, protože auto se nechce rozjet. Tom závadu hned našel – kously se brzdy. Naštěstí po troše cukání na zpátečku a ručním zásahu brzda povoluje a můžeme vyrazit. Za pár minut jsem byl doma a mohlo začít velké vybalování. Cesta je u konce? Ne, ještě zbývá vylíčit osudy druhé skupiny…
sobota 8. října 2011
Den dvacátý první
Pátek, 30.9.2011
Ráno jsme se po delší době probudili do růžova a šli se podívat na snídani. Byla skvělá, až jsem si říkal, že je dobře, že jsme tento hotel našli až takto pozdě, protože jinak bychom už nikde nebyli spokojeni. Vajíčka, toasty, lívance, muffiny, cornflaky, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Káva, čaj, džus, dokonce i mléko.
Po snídani jsme začali balit, abychom mohli vyrazit na koupání do Vero Beach.
Jsme domluveni, že se sejdeme s ostatními v Motelu 6 v Dania Beach. Necháváme si svoje věci v autě Vaška a Ireny, protože Toyota Camry je přeci jen o něco málo menší, než Dodge Grand Caravan ;) Vyjeli jsme směrem k oceánu, kde jsem včera večer našel krásné zoutube video s delfíny. Na videu se ale nepsalo nic o tom, že bylo pořízeno ze soukromých rezidencí, které pláž obklopují. Při hledání průjezdu k moři jsme minuli člověka s ještěrkou, který měl naloženu palmu s kořenovým balem. Na místě probíhala rekontrukce zeleně a jak se u nás sází lípy, tak se zde sází palmy.
Vzdali jsme hledání, přejeli na most a hned našli neplacené veřejné parkoviště u pláže. Pláž vypadala moc pěkně, jen nás troche zarazil plavčík močící za stanicí první pomoci. Šli jsme se převléknout na záchody a počalo slunění.
Voda měla příjemných 28 stupňů, ale smrděla rybinou a byla velice kalná. Po necelých dvou hodinách jsme tedy koupání vzdali a kolem 1200 vyjeli za dalším dobrodružstvím, cílem měla být oblast kolem slavné Palm Beach.
Po hodině jízdy jsme nalezli v navigaci nějaký gourmet grill, ve kterém měli sandwiche a hamburgery s podivnými jmény. Captain Kirk, Jonathan a další. Již toto nás mělo varovat, ale gurmánský zážitek se skutečně dostavil. Dostali jsme zřejmě nejodpornější jídlo za celý pobyt.
Popojeli jsme ještě asi 30 minut na jih, aby nám zbývala do hotelu jen necelá hodina, našli pláž a šli se koupat. Tato pláž byla mnohem lepší, než ta minulá, čistá voda, menší vlny a žádný zápach. Lidí tady taky bylo podstatně víc, trochu nás znervózňovali dva mladíci, kteří se bavili podezřele blízko našich věcí, ale nakonec odešli.
Ve vodě jsem byl skoro nepřetržitě dvě hodiny, až už najednou nastalo 1700 a bylo potřeba vyjet. Zjistili jsme moc nepěknou věc, zamknuli nám záchody, tak jsme museli jet v plavkách s tím, že zkusíme oschnout, nebo se převlékneme někde po cestě.
Začalo se dost zatahovat, krápat, pršet. Přijeli jsme k Motelu 6, kde už čekal Vašek s Irenou a šel jsem vyřídit pokoje. Bylo dobré, že jsme byli hned u sebe, ale o třetím autě jsme neměli žádné zprávy.
Začali jsme dojídat zásoby, které jsme ještě měli a balit na závěrečnou Cestu. V autech najednou bylo spousta krámů, o kterých už jsem dávno nevěděl, že je mám a byl jsem rád za koupi extra zavazadla, na kterém jsme se s Maxem dohodli. Po zabalení přišel Vašek s Irenou. Dopili jsme velkou láhev růžového vína Livingston a pokračovali modrým ironem, který Vašek na doporučení nějakého pomstychtivého známého koupil. Moc na dračku nešel ;)
Začali jsme hrát partičku divokých kachen, když mi přišla SMSka od Aleše, že mají pokoj 239 a kde že jsme my. Šel jsem jim ukázat naše pokoje a z dálky jsem uviděl postele naplněné oblečením a dalšími věcmi. Dozvěděl jsem se, že byli nakupovat v Dolphin Mallu a jinak se přes den koupali tady na Dania Beach. Sešli jsme se pak všichni u nás na pokoji, dohodli se na zítřejším rozloučení v 0900 a Alešův pokoj šel spát.
My jsme ještě seděli zhruba do 0300, povídali, co se komu nejvíc líbilo, a když se mi nakonec podařilo Maxe přesvědčit, ať uvolní dveře a Irenu s Vaškem, že by nás už vážně měli nechat aspoň trochu vyspat, mohli jsme naposledy usnout v USA.
Ráno jsme se po delší době probudili do růžova a šli se podívat na snídani. Byla skvělá, až jsem si říkal, že je dobře, že jsme tento hotel našli až takto pozdě, protože jinak bychom už nikde nebyli spokojeni. Vajíčka, toasty, lívance, muffiny, cornflaky, zkrátka vše, na co si jen vzpomenete. Káva, čaj, džus, dokonce i mléko.
Po snídani jsme začali balit, abychom mohli vyrazit na koupání do Vero Beach.
Jsme domluveni, že se sejdeme s ostatními v Motelu 6 v Dania Beach. Necháváme si svoje věci v autě Vaška a Ireny, protože Toyota Camry je přeci jen o něco málo menší, než Dodge Grand Caravan ;) Vyjeli jsme směrem k oceánu, kde jsem včera večer našel krásné zoutube video s delfíny. Na videu se ale nepsalo nic o tom, že bylo pořízeno ze soukromých rezidencí, které pláž obklopují. Při hledání průjezdu k moři jsme minuli člověka s ještěrkou, který měl naloženu palmu s kořenovým balem. Na místě probíhala rekontrukce zeleně a jak se u nás sází lípy, tak se zde sází palmy.
Vzdali jsme hledání, přejeli na most a hned našli neplacené veřejné parkoviště u pláže. Pláž vypadala moc pěkně, jen nás troche zarazil plavčík močící za stanicí první pomoci. Šli jsme se převléknout na záchody a počalo slunění.
Voda měla příjemných 28 stupňů, ale smrděla rybinou a byla velice kalná. Po necelých dvou hodinách jsme tedy koupání vzdali a kolem 1200 vyjeli za dalším dobrodružstvím, cílem měla být oblast kolem slavné Palm Beach.
Po hodině jízdy jsme nalezli v navigaci nějaký gourmet grill, ve kterém měli sandwiche a hamburgery s podivnými jmény. Captain Kirk, Jonathan a další. Již toto nás mělo varovat, ale gurmánský zážitek se skutečně dostavil. Dostali jsme zřejmě nejodpornější jídlo za celý pobyt.
Popojeli jsme ještě asi 30 minut na jih, aby nám zbývala do hotelu jen necelá hodina, našli pláž a šli se koupat. Tato pláž byla mnohem lepší, než ta minulá, čistá voda, menší vlny a žádný zápach. Lidí tady taky bylo podstatně víc, trochu nás znervózňovali dva mladíci, kteří se bavili podezřele blízko našich věcí, ale nakonec odešli.
Ve vodě jsem byl skoro nepřetržitě dvě hodiny, až už najednou nastalo 1700 a bylo potřeba vyjet. Zjistili jsme moc nepěknou věc, zamknuli nám záchody, tak jsme museli jet v plavkách s tím, že zkusíme oschnout, nebo se převlékneme někde po cestě.
Začalo se dost zatahovat, krápat, pršet. Přijeli jsme k Motelu 6, kde už čekal Vašek s Irenou a šel jsem vyřídit pokoje. Bylo dobré, že jsme byli hned u sebe, ale o třetím autě jsme neměli žádné zprávy.
Začali jsme dojídat zásoby, které jsme ještě měli a balit na závěrečnou Cestu. V autech najednou bylo spousta krámů, o kterých už jsem dávno nevěděl, že je mám a byl jsem rád za koupi extra zavazadla, na kterém jsme se s Maxem dohodli. Po zabalení přišel Vašek s Irenou. Dopili jsme velkou láhev růžového vína Livingston a pokračovali modrým ironem, který Vašek na doporučení nějakého pomstychtivého známého koupil. Moc na dračku nešel ;)
Začali jsme hrát partičku divokých kachen, když mi přišla SMSka od Aleše, že mají pokoj 239 a kde že jsme my. Šel jsem jim ukázat naše pokoje a z dálky jsem uviděl postele naplněné oblečením a dalšími věcmi. Dozvěděl jsem se, že byli nakupovat v Dolphin Mallu a jinak se přes den koupali tady na Dania Beach. Sešli jsme se pak všichni u nás na pokoji, dohodli se na zítřejším rozloučení v 0900 a Alešův pokoj šel spát.
My jsme ještě seděli zhruba do 0300, povídali, co se komu nejvíc líbilo, a když se mi nakonec podařilo Maxe přesvědčit, ať uvolní dveře a Irenu s Vaškem, že by nás už vážně měli nechat aspoň trochu vyspat, mohli jsme naposledy usnout v USA.
neděle 2. října 2011
Den dvacátý
Čtvrtek, 29.9.2011
Vstali jsme v 0700, abychom mohli v klidu v 0800 vyjet a být při otvíračce na 0900 v KSC. Na snídani tentokrát nebyl prakticky nikdo. Balení se našemu pokoji protáhlo a tak Aleš odjel po 15 minutách napřed.
Naoknec jsme vyjeli v 0830. Pro cestu byly dvě možnosti, placený a neplacený úsek, rozdíl cca 4 USD a 30 minut dojezdu na 1 hodině. Volíme neplacený úsek, který je, jak jsem si později spočítal, nevýhodný. S Tomem a Aničkou jsme se rozdělili po pár kilometrech, když jsme museli zajet natankovat na benzinku.
Po cestě se nic zajímavého nestalo, najednou se příroda změnila v naprostou placku a my jeli po strašně dlouhé a rovné silnici přímo do Kennedy Space Center. Minuli jsme Hall of Fame, kde podle Vaška mají být různé zajímavé simulátory, přejeli most a za ním zatočili doprava na velké parkoviště, kde jsem z dálky pod velkým sloupem 5 viděl naše zbylé dvě auta.
Čekali na nás, dovnitř jsme šli společně. Vašek si nejprve udělal kartičku vesmírného commandera a pak nás nalákal na simulátor vzletu raketoplánu. Podle letáků nejrealističtější na světě, ale v USA je vše nejrealističtější, nejlepší, největší. Museli jsme vše nacpat do prťavých skříněk, povedlo se mi to i s mým malým fotobatohem. Po projití dlouhé čekací fronty bez lidí (mimo sezonu lidí tolik není) se dostáváme do sálu, kde sledujeme instruktážní video, jak probíhá start raketoplánu a přípravy na něj. Pak si stoupáme na značky, dostáváme poslední instrukce, dveře se otvírají...
Sedáme si do mnohasedačkové kabiny v zavazadlovém prostoru raketoplánu, poutáme se, probíhá odpočet, kabina se naklání do vodorovné polohy. 3, 2, 1 ... and lift on ... celá kabina s námi skáče, letíme ke hvězdám ;) Za 5 minut je po všem, bojuji se skříňkou o svůj batoh.
Dál jdeme na vyhlídkovou jízdu k pozorovací rampě a raketě Saturn V. Vašek se od nás odděluje, protože tu letos už byl. Autobus nás veze kolem servisní budovy pro raketoplány - nejvyšší jednopatrová stavba světa, nejvyšší dveře atd. atd... Zastavujeme u pozorovací stanice, kde máme pěkný výhled na středisko a odpalovací rampu.
Další zastávka je u rakety Saturn V - technického divu světa, který dopravil člověka na Měsíc. Raketa má 36 pater a je jedním slovem, OBROVSKÁ. Kabina pro posádku už tak velká není. V areálu shlédneme video s příběhem, ve kterém USA prohrávají boj s SSSR o vesmír, až JFK rozhodne, letíme na Měsíc.
Jedeme zpátky a Irena postrádá klobouk, který někde po cestě ztratila.
Po příjezdu se jdeme podívat do raketoplánu Explorer, který je přístupný. Je vidět zavazadlový prostor a kabina posádky. Pak míříme k pomníku zahynulých kosmonautů, hned vedle je výcvikové letadlo Talon. Potkávám Vaška a řešíme, co dál. Doporučuje nám od 1500 Imax kino z vesmírné stanice ISS. Máme ještě trochu času, tak se jdu podívat do vesmírného parku na rakety.
Šokuje mne velikost kokpitů vesmírných lodí. Pokud máte byť jen malou klaustrofobii, nehlaste se ke kosmonautům. 14 dní kroužení kolem Země v sedačce bez možnosti natažení nohou by udělalo klaustrofobika asi i ze mě. Prohlížím ještě přistávací moduly Apollo a jdu k návštěvnickému centru.
Od něj jdeme do Imaxu, dostáváme 3D brýle a projekce začíná. Klimatizace jede na plné obrátky, je mi zima a tak začínám usínat. Dufa a holky byly zmoženi tak, že je neprobudily ani závěrečné titulky ;) Pak Vašek říká, že už je pozdě, je 1600 a měli bychom jet do Hall of Fame, ve které má být mnoho různých simulátorů.
Ještě jdu nakoupit do obchodu se suvenýry a přes návštěvnické centrum jdu k autům. Po cestě potkám Vaška, jak čeká na fotku s postavou astronauta.
Dojeli jsme s Tomem a Aničkou do Hall of Fame jako první, po cestě jsme si všimli protější budovy policejního muzea. Uvnitř Hall of Fame nás moc simulátorů nečekalo. Šlo skutečně spíše o síň slávy a ostatní věci byli jen jako doprovod. Ale i tak bylo zajímavé prohlédnout výbavu kosmonautů, zkusit si přistání se spaceshutlem, či optické klamy.
Najendou všichni zmizli a já si všiml nějaké aktivity u centrifugy - dvou kabinek proti sobě, které se rychle otáčeli a informační cedule sledovala až 4G. U toho jsem nemohl chybět, Aleš byl poblíž a přibyli ještě holky - Romana s Jolčou, za chvíli ještě přišel Dufa.
Paní říkala, že máme pustit holky jako první, čím je atrakce teplejší, tím je rychlejší. Při nastupování nám ukázali blicí pytlíky, které byly v atrakci připraveny. Po pětiminutové jízdě vyšly docela rovným krokem a s velkým úsměvem, prý je to skvělé.
Sedl jsem si do kabinky, zapl bezpečnostní pás a dostal instrukci, že se mám chytit madel a sledovat obrazovku a nic jiného, jinak by se mi mohla začít oškliv motat hlava. Při jízdě holek to vypadalo, že se kabinky nijak rychle netočí, tak jsem yl zvědav, jak to bude vypadat vevnitř.
Zavřely se dveře, byl jsem v naprosté tmě, do které zářil monitor s runwayí. V simulátoru jde o letecký simulátor, který nelze ovládat, jen si prostě trať s až 9.9G proletíte. Grafika pokulhávala, dnes už jsou stanardy jinde, navíc, když je simulátor "statický".
Stíhačka se rozlétla, začala nabírat výšku, malé přetížení chápu. Po nabrání výšky následuje pár akrobatických prvků. Najednou je něco špatně. Stíhačka se dostává do vývrtky, pilot křičí o pomoc a snaží se nastartovat zhasnutý motor. To se nakonec těsně nad zemí daří a simulátor ukazuje, co dokáže, ale přetížení mě hlavu do sedačky nenacpalo Když simulátor dojíždí, otvírá dvířka a malý pohled do nich stačí k tomu, aby se mi totálně zamotala hlava. Jolča jde znovu na kolotoč a je nadšená.
Zjistili jsme, že zbytek naší výpravy kamsi zmizel. Chvíli čekáme v gift shopu, ale nikde nikdo. Venku stojí naše auto a pomalu začíná pršet :( Dufu napadlo, že jsou možná v policejním muzeu, ale proč by nám něco neřekli?
Tak s Alešem, Romčou a Jolčou zase čekáme, protože někdo nic neřekl a už jsem opravdu naštvaný. Včera to byla shoda nedorozumění, ale nyní na mobilu nikdo nic nemá.
Prší a prší, do toho pěkně bouří. Když déšť trochu ustane, Aleš přeběhne do auta, Dufa pořád nikde.
Opět se rozprší a Aleš nám odjíždí, za chvíli se vrací a z auta rychle vybíhá Tom a pak taky Vašek. Aleš pak zajede k nám, přeběhneme parčík a skáčeme na zadní řadu sedadel. Dovídám se, že zbytek byl skutečně v policejním muzeu, aniž by nám cokoliv řekl. Je 1800 a jedeme pryč, na Cocoa beach. Kam přesně nevíme, tak Vašek určuje nějaký Days Inn, u kterého se sejdeme.
Po cestě kousek od nás práskne blesk, ale pak bouřku rychle předjíždíme.
Days Inn jsme našlí, ale hned za ním je bordel, navíc se kolem hotelu pohybují hodně divní lidé, tak popojíždíme. Nabízená cena je 75 a to se nám zdá trohu moc. Popojíždíme k dalšímu hotelu, ale není to lepší. Navrhujeme, že dojedeme ještě jednu hodinu, např. do Vero Beach a tam zkusíme hledat znovu. Odsouhlaseno, schváleno.
Po cestě jsme našli dva slibné hotely, jeden na pláži, druhý 10mil od pláže, oba s plným servisem. Volíme ten dál od pláže, na něj náš kupon ještě platí. Během cesty se rozdělujeme, Aleš za naším autem nejede a mizí zřejmě někde v dáli. Na vysílačku neodpovídá.Dojedeme do Vero Beach, už je tma a po pár zákrutech nacházíme hotel. Jdu se s Aničkou zeptat na pokoje a dostáváme informaci, že sleva platí, běžná cena je 90USD. Už v recepci to je vidět, vkusné dřevěné obložení, daleko od Motelů 6.
Od Aleše nám přišla SMS, že se ztratili a jedou po dálnici. Píšu jim, kde jsme a oni na to, že už jsou docela daleko. Píšu, ať tedy jedou, že se další den sejdeme v zabookovaném Motelu 6 v Dahlia Beach mezi Ft. Lauerdale a Miami. Bereme dva pokoje, chceme jet do Ruby Tuesday na večeři a když jdeme ven, dojíždí Aleš.
Už toho mám pro tento den skutečně dost a tak klepu hlavou o karoserii auta (jak Tuckleberry z policejní akademie). Tom s Aničkou na ostatní čekají, Vašek chce jet napřed a rozdělit se na dvě skupiny, abychom nemuseli platit dohromady a neudělali tak velkou díru v rozpočtu těsně před odletem.
V tomhle Ruby mají jen do 2200 a salátový bar je jen za příplatek. Neváháme a bereme si ho, vitamínů není nikdy dost. Za 10 minut doráží druhá část výpravy.Dávám si shrimp pasta a kvůli mě dostáváme jídlo stejně, jako vedlejší stůl, s krevetami byl nějaký problém.
Při placení se nás servírka vyptává, odkud jsme, nápadně často jsme zařazováni mezi Němce, což je asi známkou toho, že děláme dobrou reklamu. Ona nikdy nebyla jinde, než na Floridě, klasická seriálová holka z maloměsta. (Florida je ale velká a krásná, tak to úplně nevidím jako problém)
Na pokojích děláme sraz, výsledkem je dělení na koupání a nákupy a koupání, protože hned vedle hotelu je outlet centrum. Jedu s Tomem, Aničkou a Maxem na koupání, koupání a koupání ;)
Kolem 0000 jdeme spát. Postel je super, už jen ležením na ní nabíjím hodně energie, ale jak to dělá, nevím.
Vstali jsme v 0700, abychom mohli v klidu v 0800 vyjet a být při otvíračce na 0900 v KSC. Na snídani tentokrát nebyl prakticky nikdo. Balení se našemu pokoji protáhlo a tak Aleš odjel po 15 minutách napřed.
Naoknec jsme vyjeli v 0830. Pro cestu byly dvě možnosti, placený a neplacený úsek, rozdíl cca 4 USD a 30 minut dojezdu na 1 hodině. Volíme neplacený úsek, který je, jak jsem si později spočítal, nevýhodný. S Tomem a Aničkou jsme se rozdělili po pár kilometrech, když jsme museli zajet natankovat na benzinku.
Po cestě se nic zajímavého nestalo, najednou se příroda změnila v naprostou placku a my jeli po strašně dlouhé a rovné silnici přímo do Kennedy Space Center. Minuli jsme Hall of Fame, kde podle Vaška mají být různé zajímavé simulátory, přejeli most a za ním zatočili doprava na velké parkoviště, kde jsem z dálky pod velkým sloupem 5 viděl naše zbylé dvě auta.
Čekali na nás, dovnitř jsme šli společně. Vašek si nejprve udělal kartičku vesmírného commandera a pak nás nalákal na simulátor vzletu raketoplánu. Podle letáků nejrealističtější na světě, ale v USA je vše nejrealističtější, nejlepší, největší. Museli jsme vše nacpat do prťavých skříněk, povedlo se mi to i s mým malým fotobatohem. Po projití dlouhé čekací fronty bez lidí (mimo sezonu lidí tolik není) se dostáváme do sálu, kde sledujeme instruktážní video, jak probíhá start raketoplánu a přípravy na něj. Pak si stoupáme na značky, dostáváme poslední instrukce, dveře se otvírají...
Sedáme si do mnohasedačkové kabiny v zavazadlovém prostoru raketoplánu, poutáme se, probíhá odpočet, kabina se naklání do vodorovné polohy. 3, 2, 1 ... and lift on ... celá kabina s námi skáče, letíme ke hvězdám ;) Za 5 minut je po všem, bojuji se skříňkou o svůj batoh.
Dál jdeme na vyhlídkovou jízdu k pozorovací rampě a raketě Saturn V. Vašek se od nás odděluje, protože tu letos už byl. Autobus nás veze kolem servisní budovy pro raketoplány - nejvyšší jednopatrová stavba světa, nejvyšší dveře atd. atd... Zastavujeme u pozorovací stanice, kde máme pěkný výhled na středisko a odpalovací rampu.
Další zastávka je u rakety Saturn V - technického divu světa, který dopravil člověka na Měsíc. Raketa má 36 pater a je jedním slovem, OBROVSKÁ. Kabina pro posádku už tak velká není. V areálu shlédneme video s příběhem, ve kterém USA prohrávají boj s SSSR o vesmír, až JFK rozhodne, letíme na Měsíc.
Jedeme zpátky a Irena postrádá klobouk, který někde po cestě ztratila.
Po příjezdu se jdeme podívat do raketoplánu Explorer, který je přístupný. Je vidět zavazadlový prostor a kabina posádky. Pak míříme k pomníku zahynulých kosmonautů, hned vedle je výcvikové letadlo Talon. Potkávám Vaška a řešíme, co dál. Doporučuje nám od 1500 Imax kino z vesmírné stanice ISS. Máme ještě trochu času, tak se jdu podívat do vesmírného parku na rakety.
Šokuje mne velikost kokpitů vesmírných lodí. Pokud máte byť jen malou klaustrofobii, nehlaste se ke kosmonautům. 14 dní kroužení kolem Země v sedačce bez možnosti natažení nohou by udělalo klaustrofobika asi i ze mě. Prohlížím ještě přistávací moduly Apollo a jdu k návštěvnickému centru.
Od něj jdeme do Imaxu, dostáváme 3D brýle a projekce začíná. Klimatizace jede na plné obrátky, je mi zima a tak začínám usínat. Dufa a holky byly zmoženi tak, že je neprobudily ani závěrečné titulky ;) Pak Vašek říká, že už je pozdě, je 1600 a měli bychom jet do Hall of Fame, ve které má být mnoho různých simulátorů.
Ještě jdu nakoupit do obchodu se suvenýry a přes návštěvnické centrum jdu k autům. Po cestě potkám Vaška, jak čeká na fotku s postavou astronauta.
Dojeli jsme s Tomem a Aničkou do Hall of Fame jako první, po cestě jsme si všimli protější budovy policejního muzea. Uvnitř Hall of Fame nás moc simulátorů nečekalo. Šlo skutečně spíše o síň slávy a ostatní věci byli jen jako doprovod. Ale i tak bylo zajímavé prohlédnout výbavu kosmonautů, zkusit si přistání se spaceshutlem, či optické klamy.
Najendou všichni zmizli a já si všiml nějaké aktivity u centrifugy - dvou kabinek proti sobě, které se rychle otáčeli a informační cedule sledovala až 4G. U toho jsem nemohl chybět, Aleš byl poblíž a přibyli ještě holky - Romana s Jolčou, za chvíli ještě přišel Dufa.
Paní říkala, že máme pustit holky jako první, čím je atrakce teplejší, tím je rychlejší. Při nastupování nám ukázali blicí pytlíky, které byly v atrakci připraveny. Po pětiminutové jízdě vyšly docela rovným krokem a s velkým úsměvem, prý je to skvělé.
Sedl jsem si do kabinky, zapl bezpečnostní pás a dostal instrukci, že se mám chytit madel a sledovat obrazovku a nic jiného, jinak by se mi mohla začít oškliv motat hlava. Při jízdě holek to vypadalo, že se kabinky nijak rychle netočí, tak jsem yl zvědav, jak to bude vypadat vevnitř.
Zavřely se dveře, byl jsem v naprosté tmě, do které zářil monitor s runwayí. V simulátoru jde o letecký simulátor, který nelze ovládat, jen si prostě trať s až 9.9G proletíte. Grafika pokulhávala, dnes už jsou stanardy jinde, navíc, když je simulátor "statický".
Stíhačka se rozlétla, začala nabírat výšku, malé přetížení chápu. Po nabrání výšky následuje pár akrobatických prvků. Najednou je něco špatně. Stíhačka se dostává do vývrtky, pilot křičí o pomoc a snaží se nastartovat zhasnutý motor. To se nakonec těsně nad zemí daří a simulátor ukazuje, co dokáže, ale přetížení mě hlavu do sedačky nenacpalo Když simulátor dojíždí, otvírá dvířka a malý pohled do nich stačí k tomu, aby se mi totálně zamotala hlava. Jolča jde znovu na kolotoč a je nadšená.
Zjistili jsme, že zbytek naší výpravy kamsi zmizel. Chvíli čekáme v gift shopu, ale nikde nikdo. Venku stojí naše auto a pomalu začíná pršet :( Dufu napadlo, že jsou možná v policejním muzeu, ale proč by nám něco neřekli?
Tak s Alešem, Romčou a Jolčou zase čekáme, protože někdo nic neřekl a už jsem opravdu naštvaný. Včera to byla shoda nedorozumění, ale nyní na mobilu nikdo nic nemá.
Prší a prší, do toho pěkně bouří. Když déšť trochu ustane, Aleš přeběhne do auta, Dufa pořád nikde.
Opět se rozprší a Aleš nám odjíždí, za chvíli se vrací a z auta rychle vybíhá Tom a pak taky Vašek. Aleš pak zajede k nám, přeběhneme parčík a skáčeme na zadní řadu sedadel. Dovídám se, že zbytek byl skutečně v policejním muzeu, aniž by nám cokoliv řekl. Je 1800 a jedeme pryč, na Cocoa beach. Kam přesně nevíme, tak Vašek určuje nějaký Days Inn, u kterého se sejdeme.
Po cestě kousek od nás práskne blesk, ale pak bouřku rychle předjíždíme.
Days Inn jsme našlí, ale hned za ním je bordel, navíc se kolem hotelu pohybují hodně divní lidé, tak popojíždíme. Nabízená cena je 75 a to se nám zdá trohu moc. Popojíždíme k dalšímu hotelu, ale není to lepší. Navrhujeme, že dojedeme ještě jednu hodinu, např. do Vero Beach a tam zkusíme hledat znovu. Odsouhlaseno, schváleno.
Po cestě jsme našli dva slibné hotely, jeden na pláži, druhý 10mil od pláže, oba s plným servisem. Volíme ten dál od pláže, na něj náš kupon ještě platí. Během cesty se rozdělujeme, Aleš za naším autem nejede a mizí zřejmě někde v dáli. Na vysílačku neodpovídá.Dojedeme do Vero Beach, už je tma a po pár zákrutech nacházíme hotel. Jdu se s Aničkou zeptat na pokoje a dostáváme informaci, že sleva platí, běžná cena je 90USD. Už v recepci to je vidět, vkusné dřevěné obložení, daleko od Motelů 6.
Od Aleše nám přišla SMS, že se ztratili a jedou po dálnici. Píšu jim, kde jsme a oni na to, že už jsou docela daleko. Píšu, ať tedy jedou, že se další den sejdeme v zabookovaném Motelu 6 v Dahlia Beach mezi Ft. Lauerdale a Miami. Bereme dva pokoje, chceme jet do Ruby Tuesday na večeři a když jdeme ven, dojíždí Aleš.
Už toho mám pro tento den skutečně dost a tak klepu hlavou o karoserii auta (jak Tuckleberry z policejní akademie). Tom s Aničkou na ostatní čekají, Vašek chce jet napřed a rozdělit se na dvě skupiny, abychom nemuseli platit dohromady a neudělali tak velkou díru v rozpočtu těsně před odletem.
V tomhle Ruby mají jen do 2200 a salátový bar je jen za příplatek. Neváháme a bereme si ho, vitamínů není nikdy dost. Za 10 minut doráží druhá část výpravy.Dávám si shrimp pasta a kvůli mě dostáváme jídlo stejně, jako vedlejší stůl, s krevetami byl nějaký problém.
Při placení se nás servírka vyptává, odkud jsme, nápadně často jsme zařazováni mezi Němce, což je asi známkou toho, že děláme dobrou reklamu. Ona nikdy nebyla jinde, než na Floridě, klasická seriálová holka z maloměsta. (Florida je ale velká a krásná, tak to úplně nevidím jako problém)
Na pokojích děláme sraz, výsledkem je dělení na koupání a nákupy a koupání, protože hned vedle hotelu je outlet centrum. Jedu s Tomem, Aničkou a Maxem na koupání, koupání a koupání ;)
Kolem 0000 jdeme spát. Postel je super, už jen ležením na ní nabíjím hodně energie, ale jak to dělá, nevím.
pátek 30. září 2011
Den devatenáctý
Středa, 28.9.2011
Ráno vstáváme tak, abychom se sešli v 0815 na snídani. Snídaně byla dost špatná, místa k sezení byla jen venku a na výběr toho také moc nebylo. Malé cornflaky, mango džus, toasty. Po snídani se balíme a vyjíždíme dvěma auty směrem na vodní park Wet'n'wild.
Park otvírá v 1000 a zavírá v 1700, vstupné něco málo přes 50 USD. Park je plný různých atrakcí, počínaje kamikadze turboskluzavkami až po atrakce s čtyřmístnými čluny. Kupodivu se musejí kupovat i extra skříňky na uložení cenností, ceny jsou 5, 7, 10 USD, dle velikosti, ale skříňky jsou hodně malé.
Beru si společnou skříňku s Tomem a Aničkou. Jdu si zabrat lehátko k bazénu a potkávám Aleše, Dufu a Maxe. Jdeme na atrakce spolu a začínáme na Disko H2O jízdě. Snažím se jízdy natočit, ale výsledek je hodně nejistý. Pokračujeme černou dírou, vyhlídkovou jízdou, pračkou, matračkami a dalšími atrakcemi. Nejlepší se ukazuje diskojízda a matračky, které se jezdí hlavou dolů.
Aleš kupuje refillovou nádobu za 10USD, kterou během pobytu různě doplňujeme, takže se nám bohatě vyplatí. Na každé nádobě je psané, kdy byla vydaná, ale na té naší je bohužel nápis dost špatně čitelný, vypadá spíš jako 29.7. Vzali jsme lahev na relaxační lagunovou jízdu, ale plavčíci hodně rychle začali křičet, ať se nápoje zbavíme.
Jdeme si s Alešem, Romčou a Dufou půjčit volleybalový míč, abychom si zahráli, zaplatili jsme vratnou zálohu 10 USD, ale po 20 minutách hraní bylo takové horko, že jsme toho měli dost a míč vrátili. Navíc se chodníky rozžhavují do nepříjemných teplot, tak se po nestinných částech lidé pohybují velice rychle ;)
Scházíme se ve 1400 a domlouváme se na dalším srazu před 1700 u vchodu. Vašek nabízí za 10 USD možnost jezdit na vodních lyžích, nakonec se k němu přidává Max. Jezdíme pořád dokola diskojízdu a vyhlídkovku hned vedle, až se nám obsluha směje, ale když tam nejsou fronty... Jedeme několikrát další jízdy, čas rychle ubíhá a už je 1645 a balíme.
Jedeme k domu Upside down, který je postavený na střechu a má mít v sobě nějaké zajímavosti. Vstupné je 24USD, ale hned u vstupu je velká fronta, tak dům vzdávám a spolu s Alešem se jdeme najíst do protější restaurace Pizza Hut. Za chvíli se k nám přidává ještě Dufa.
V restauraci jsou normální ceny, k tomu na plazmových panelech dávají fotbalový zápas Španělské La ligy - Real proti Vallecanu. Stav je 1-1, rázem 2-1. Vrchní přináší pizzu, pomalu jí jíme a sledujeme, jestli naši už vyšli. Stav nakonec 5-2, ale stav utkání tomu vůbec neodpovídal, bylo dost vyrovnané.
Naši pořád nikde. Jdeme do auta, pouštíme rádio, sledujeme vchod. Uplynuly dvě hodiny a naši pořád nikde. Blíží se 2000 a tak se rozhodujeme, že pokud se nikdo neobjeví, tak pojedeme do hotelu, do druhého auta se zbytek lidí vejde. Píšu tuto informaci Tomovi i Vaškovi, ale bez odpovědi.
Ve 2020 startujeme a jedeme na hotel. Trochu se nám cesta komplikuje, protože nemáme navigaci. Aleš si jí totiž ráno nevzal. Kupodivu na hotel dojíždíme bez komplikací a jediné chyby a to jedeme 25 minut a několikrát zatáčíme.
Na hotelu zjišťujeme, že Alešovi přišla SMS: "Dojedete pro nás? Psali jsme Dufovi.". Dufo dostal SMS: "Tady to vypadá na dlouho, dojeďte pro nás ve 20.". Za pár minut dojíždí druhé auto, vše si vysvětlujeme, domlouváme si vstávání na 0700 pro Kennedyho vesmírné centrum, protože otvírají v 0900 a jdeme spát. Kupodivu jsem se i trochu spálený a to jsem se mazal 50. Utraceno máme 10700 USD.
Ráno vstáváme tak, abychom se sešli v 0815 na snídani. Snídaně byla dost špatná, místa k sezení byla jen venku a na výběr toho také moc nebylo. Malé cornflaky, mango džus, toasty. Po snídani se balíme a vyjíždíme dvěma auty směrem na vodní park Wet'n'wild.
Park otvírá v 1000 a zavírá v 1700, vstupné něco málo přes 50 USD. Park je plný různých atrakcí, počínaje kamikadze turboskluzavkami až po atrakce s čtyřmístnými čluny. Kupodivu se musejí kupovat i extra skříňky na uložení cenností, ceny jsou 5, 7, 10 USD, dle velikosti, ale skříňky jsou hodně malé.
Beru si společnou skříňku s Tomem a Aničkou. Jdu si zabrat lehátko k bazénu a potkávám Aleše, Dufu a Maxe. Jdeme na atrakce spolu a začínáme na Disko H2O jízdě. Snažím se jízdy natočit, ale výsledek je hodně nejistý. Pokračujeme černou dírou, vyhlídkovou jízdou, pračkou, matračkami a dalšími atrakcemi. Nejlepší se ukazuje diskojízda a matračky, které se jezdí hlavou dolů.
Aleš kupuje refillovou nádobu za 10USD, kterou během pobytu různě doplňujeme, takže se nám bohatě vyplatí. Na každé nádobě je psané, kdy byla vydaná, ale na té naší je bohužel nápis dost špatně čitelný, vypadá spíš jako 29.7. Vzali jsme lahev na relaxační lagunovou jízdu, ale plavčíci hodně rychle začali křičet, ať se nápoje zbavíme.
Jdeme si s Alešem, Romčou a Dufou půjčit volleybalový míč, abychom si zahráli, zaplatili jsme vratnou zálohu 10 USD, ale po 20 minutách hraní bylo takové horko, že jsme toho měli dost a míč vrátili. Navíc se chodníky rozžhavují do nepříjemných teplot, tak se po nestinných částech lidé pohybují velice rychle ;)
Scházíme se ve 1400 a domlouváme se na dalším srazu před 1700 u vchodu. Vašek nabízí za 10 USD možnost jezdit na vodních lyžích, nakonec se k němu přidává Max. Jezdíme pořád dokola diskojízdu a vyhlídkovku hned vedle, až se nám obsluha směje, ale když tam nejsou fronty... Jedeme několikrát další jízdy, čas rychle ubíhá a už je 1645 a balíme.
Jedeme k domu Upside down, který je postavený na střechu a má mít v sobě nějaké zajímavosti. Vstupné je 24USD, ale hned u vstupu je velká fronta, tak dům vzdávám a spolu s Alešem se jdeme najíst do protější restaurace Pizza Hut. Za chvíli se k nám přidává ještě Dufa.
V restauraci jsou normální ceny, k tomu na plazmových panelech dávají fotbalový zápas Španělské La ligy - Real proti Vallecanu. Stav je 1-1, rázem 2-1. Vrchní přináší pizzu, pomalu jí jíme a sledujeme, jestli naši už vyšli. Stav nakonec 5-2, ale stav utkání tomu vůbec neodpovídal, bylo dost vyrovnané.
Naši pořád nikde. Jdeme do auta, pouštíme rádio, sledujeme vchod. Uplynuly dvě hodiny a naši pořád nikde. Blíží se 2000 a tak se rozhodujeme, že pokud se nikdo neobjeví, tak pojedeme do hotelu, do druhého auta se zbytek lidí vejde. Píšu tuto informaci Tomovi i Vaškovi, ale bez odpovědi.
Ve 2020 startujeme a jedeme na hotel. Trochu se nám cesta komplikuje, protože nemáme navigaci. Aleš si jí totiž ráno nevzal. Kupodivu na hotel dojíždíme bez komplikací a jediné chyby a to jedeme 25 minut a několikrát zatáčíme.
Na hotelu zjišťujeme, že Alešovi přišla SMS: "Dojedete pro nás? Psali jsme Dufovi.". Dufo dostal SMS: "Tady to vypadá na dlouho, dojeďte pro nás ve 20.". Za pár minut dojíždí druhé auto, vše si vysvětlujeme, domlouváme si vstávání na 0700 pro Kennedyho vesmírné centrum, protože otvírají v 0900 a jdeme spát. Kupodivu jsem se i trochu spálený a to jsem se mazal 50. Utraceno máme 10700 USD.
Den osmnáctý
Úterý, 27.9.2011
Minulý den jsme se dohodli na dělení, půlka vyjede ráno směr Daytona, druhá pojede přímo do parku, kde by se měli vyskytovat kapustňáci. Jsem v první skupině a proto ráno vstávám v 0700 a mířím na snídani, která je opět zahrnuta v ceně hotelu. Tentokrát nás ale nečeká žádná sláva, mléko na cornflaky ještě mají, ale toastový chleba již ne. S koláčky je to také nahnuté a tak jsem rád, že jsem vstal s první skupinou.
Vyjíždíme do Daytony ve dvou autech, jedu v autě s Tomem a Aničkou, v druhém jede Aleš, Dufa a Romana. Irena, Vašek, Max a Jolča pojedou přímo na kapustňáky.
Po třech hodinách cesty jsme vjeli boční branou do oreálu okruhu Daytona, kde nám strážný poradil správný směr na návštěvnické centrum. Tam jsme byli za pár minut a zjistili, že prohlídky za 15 USD nejsou pro nás, protože začínají až za hodinu a půl. Vybrali jsme tedy za 22 a v 1200 vyjeli legračním vláčkem se dvěma vagony.
Nejprve jsme se zastavili v sále, kde probíají úvodní briefingy závodníkům, pak jsme se přesunuli ke garářím a do uličky vítězů a viděli jsme, že zde krásně funguje ozvěna. Před námi ve vláčku jeli celou dobu nějací Češi.
Pak se vláček vydal na cestu po dráze, ale sáhnout jsme si nemohli. Na konec prohlídy nás přivezli k hlavní tribuně, kde sídlí tisk a odborníci a hlavně je z ní skvělý výhled na celý závodní okruh. Po dozávodění jsem poslal pohledy domů (schválně, jestli dojdou), sedli do aut a už jeli přímo do Blue Spring State Park.
Tam jsme byli za cca 1h a na parkovišti jsme našli auto s dalšími členy výpravy. Sešli jsme k vodnímu kanálu, kde jsme si přečetli, že nemáme krmit ani aligátory, ani kapustňáky, které uvidíme. Naši nikde, tak jsme pokračovali trailem trochu proti proudu, až jsme došli k pramenům.
Bylo jasné, že naši jsou zde, protože celému molu, ze kterého byl vstup do vody, dominoval Maxův stativ s foťákem. Vedle něj seděl Aleš, který měl věci kdesi hluboko zahrabané a tak se koupat nešel. Trochu proti proudu byla laguna, kde vyvěral pramen - zhruba 40m hluboká průrva, na dno vidět nebylo. Vzbuzovala respekt a tak se nad ní nikomu moc plavat nechtělo.
Koryto řeky bylo plné kořenů, které tvořily různé zajímavé útvary, žádného kapustňáka jsme nenašli. Za pár minut už byli všichni z vody pěkně vymrzlí a tak jsme vyrazili dál.
Vyjeli jsme na jih a hledali ubytování v Orlandu, podle letáků jsme zvolili předměstí Kissimee, hotel Econolodge.
V recepci hotelu jsme nabrali letáky o atrakcích v Orlandu a mimo jiné jsme nalezli i slevu na minigolf. Tato myšlenka se ujala a tak jsme, až na Irenu, která šla spát a Toma s Aničkou, kteří sledovali Big Bang Theory, jeli hrát minigolf.
Čekal jsem arkádovou trať s mnoha otáčivými prvky a hejblátky, ale nic takového se nestalo, dráhy byly na koberci a kolem byla voda a kameny. V jednom místě šlo dokonce míček poslat do vody a to se nám taky povedlo. Jolča vyhrála na plné čáře, bylo po 2300, jeli jsme do hotelu a šli spát. Už máme utraceno 9392 USD.
Minulý den jsme se dohodli na dělení, půlka vyjede ráno směr Daytona, druhá pojede přímo do parku, kde by se měli vyskytovat kapustňáci. Jsem v první skupině a proto ráno vstávám v 0700 a mířím na snídani, která je opět zahrnuta v ceně hotelu. Tentokrát nás ale nečeká žádná sláva, mléko na cornflaky ještě mají, ale toastový chleba již ne. S koláčky je to také nahnuté a tak jsem rád, že jsem vstal s první skupinou.
Vyjíždíme do Daytony ve dvou autech, jedu v autě s Tomem a Aničkou, v druhém jede Aleš, Dufa a Romana. Irena, Vašek, Max a Jolča pojedou přímo na kapustňáky.
Po třech hodinách cesty jsme vjeli boční branou do oreálu okruhu Daytona, kde nám strážný poradil správný směr na návštěvnické centrum. Tam jsme byli za pár minut a zjistili, že prohlídky za 15 USD nejsou pro nás, protože začínají až za hodinu a půl. Vybrali jsme tedy za 22 a v 1200 vyjeli legračním vláčkem se dvěma vagony.
Nejprve jsme se zastavili v sále, kde probíají úvodní briefingy závodníkům, pak jsme se přesunuli ke garářím a do uličky vítězů a viděli jsme, že zde krásně funguje ozvěna. Před námi ve vláčku jeli celou dobu nějací Češi.
Pak se vláček vydal na cestu po dráze, ale sáhnout jsme si nemohli. Na konec prohlídy nás přivezli k hlavní tribuně, kde sídlí tisk a odborníci a hlavně je z ní skvělý výhled na celý závodní okruh. Po dozávodění jsem poslal pohledy domů (schválně, jestli dojdou), sedli do aut a už jeli přímo do Blue Spring State Park.
Tam jsme byli za cca 1h a na parkovišti jsme našli auto s dalšími členy výpravy. Sešli jsme k vodnímu kanálu, kde jsme si přečetli, že nemáme krmit ani aligátory, ani kapustňáky, které uvidíme. Naši nikde, tak jsme pokračovali trailem trochu proti proudu, až jsme došli k pramenům.
Bylo jasné, že naši jsou zde, protože celému molu, ze kterého byl vstup do vody, dominoval Maxův stativ s foťákem. Vedle něj seděl Aleš, který měl věci kdesi hluboko zahrabané a tak se koupat nešel. Trochu proti proudu byla laguna, kde vyvěral pramen - zhruba 40m hluboká průrva, na dno vidět nebylo. Vzbuzovala respekt a tak se nad ní nikomu moc plavat nechtělo.
Koryto řeky bylo plné kořenů, které tvořily různé zajímavé útvary, žádného kapustňáka jsme nenašli. Za pár minut už byli všichni z vody pěkně vymrzlí a tak jsme vyrazili dál.
Vyjeli jsme na jih a hledali ubytování v Orlandu, podle letáků jsme zvolili předměstí Kissimee, hotel Econolodge.
V recepci hotelu jsme nabrali letáky o atrakcích v Orlandu a mimo jiné jsme nalezli i slevu na minigolf. Tato myšlenka se ujala a tak jsme, až na Irenu, která šla spát a Toma s Aničkou, kteří sledovali Big Bang Theory, jeli hrát minigolf.
Čekal jsem arkádovou trať s mnoha otáčivými prvky a hejblátky, ale nic takového se nestalo, dráhy byly na koberci a kolem byla voda a kameny. V jednom místě šlo dokonce míček poslat do vody a to se nám taky povedlo. Jolča vyhrála na plné čáře, bylo po 2300, jeli jsme do hotelu a šli spát. Už máme utraceno 9392 USD.
čtvrtek 29. září 2011
Den sedmnáctý
Pondělí, 26.9.
Budík mi zvoní v 0730, zamačkávám ho a říkám si, že za chvíli vstanu. Najednou je 0805 a nikdo nevstává. Balím věci a postupně se budí další členové výpravy. V 0820 vyrážíme na snídani.
Je docela slušná, koláčky, cornflaky, waffle, toasty. Při snídani se nás recepční ptá, odkud jsme a když říkáme, že z ČR, tak se jí rozzáří oči.
Dva roky u nás s manželem bydlela. Manžel je basketbalista Tarvis Williams a pak hrál i na Slovensku a teď je v Německu. Děti mluví česky, protože u nás chodili do školy. Svět je prostě malý.
V 0900 vyjíždíme za dalšími dobrodružstvími.
Zastavujeme u turistického centra a plánujeme další program. Situace se má tak, že dnes musíme dojet do Savannah, abychom další den dojeli do Orlanda a středu a čtvrtek měli na parky. Pátek chceme věnovat pozvolnému přejezdu do Miami s koupáním a v sobotu odpoledne musíme vrátit auto a odletět zpět domů za prací :( Do Savannah je to z Philadelphie 12 hodin jízdy, myslíme, že nás dnes druhé auto nedožene.
Během cesty se nic extra zajímavého neděje, mimo běžných problémů s rozdílnými navigacemi:
1054 - Tom: Neměli bychom teď sjet?
1055 - Vašek: Vaše navigace je blbá, naše nás zavede.
1109 - Vašek: Tak jedeme zase blbě...
1125 - 100m před odbočkou zachrastí vysílačka Toma - nesjíždíte? Prudké brždění, Vašek nějak zaspal ;)
Pokračujeme pořád podél pobřeží po 17 na jih. Poprvé za celou cestu je deník aktuální.
Před námi se vynoří most, z něhož vlevo vidíme letadlovou loď, před námi je Charleston. Průvodce o tomto městě tvrdí, že je podobné New Orleans, ale hezčí a bezpečnější. O Charlestonu jsem zatím slyšel pouze dvakrát, jednou v tanečních a podruhé v klasické písničce o povstání proti otrokářům.
Máme v plánu navštívit historický otrokářský dům z předminulého století, na plantáž už nám čas nezbývá. Parkujeme v malé uličce hned vedle a doufáme, že nám bude stačit hodinový limit. Prohlídka stojí 10 USD, unitř není možné fotit a batohy jsou také zakázány, údajně z bezpečnostních důvodů. Dostáváme audioprůvodce, což jsou vlastně miniaturní mp3 přehrávače, které nás navádějí po domě.
Nejprve jsme ve sklepní kuchyni, kde otroci ohřívali jídlo pro majitele. Pak jsme přešli do budovy, kde měli otroci v přízemí velkou kuchyň, prádelnu a v patře bydleli. Naproti této budově byly stáje. V nich jsme viděli kočáry. Vrátili jsme se do hlavní budovy, do knihovny, velkého salonku a ložnic. Na verandě zkoušíme dobovou houpačku, pak po mramorovém schodišti scházíme zpátky do sklepa.
Max pořád váhá nad návštěvou letadlové lodě, ptá se starších hlídaček a ty mu nadšeně dávají letáky. Vracíme sluchátka, jdeme zpět k autům. Limit jsme trochu přetáhli, ale žádný lístek za stěračem naštěstí nemáme.
Rozdělíme se, Max s Vaškem jedou na letadlovou loď, s Irenou, Tomem a Aničkou si chceme prohlédnout město. Domluvili jsme se tak, že z Charlestonu vyjedeme v 1800 a sejdeme se u Walmartu v Sun City v Savannah.
Parkujeme na ulici, kde je psaný 2 hodinový limit, ptám se pro jistotu pošťáka, který jde zrovna kolem a ten náš předpoklad potvrzuje.
Charleston je malebné město, Francouzského typu, ale můj dojem může být hodné zkreslen tím, že jsme procházeli French Quarter... Široká promenáda u moře, výhled na atlantik, v dálce vojenské lodě. Přicházíme k Battery parku, ve terém jsou vystavena dobová děla. V parku probíhá nějaký kurz sebeobrany pro mladé dívky, máchají rukama a nohama. Zatočíme do centra, domy se začínají zvětšovat, všechny mají okenice známé z filmů o četnících ze St. Tropez.
Tom někde četl, že nějaké domy jsou přístupné zdarma. Irena vchází do domu, který má nad sebou vyvěšenu americkou vlajku, ale nikde není psáno, že jde o volně přístupný dům. Prostě bylo otevřeno. Tom s Aničkou jdou taky nakouknout dovnitř, ale po pár krocích raději dům pouštíme a jdeme dál po hlavní ulici hledat něco k jídlu.
Přicházíme k velké tržnici, kolem které jsou restaurace a obchůdky, v tržnici samotné prodávají neskutečné množství všecho možného, konče velkou chlupatou lamou, kterou by si strašně rád koupil Tom. Máme v hledáčku dvě restaurace a v té první nakonec končíme.
Dáváme si nějaké kuře s hranolkami a na ochutnání dostáváme místní chleba a buchtu, která chutná jako perník. Při úvodním objednávání nápojů si Irena zase málem objednala vodku - vyslovila totiž water jako [wotr] a obsluhující číšník tomu rozuměl jako vodka. Už při cestě do Atlanty jsme měli stejný problém, ale tentokrát jsme omyl zastavili hned.
Po vydatném obědě jdeme zpět k autu, nasedáme a zhruba v 1730 odjíždíme směr Walmart. Jedeme zase kolem Battery parku a vše se vyjasňuje, dívky cvičící na trávníku nebyly karatistky, ale roztleskávačky ;)
Po cestě nám píše Vašek, že nemá v navigaci toto a raději by se sešli v Ruby Tuesday v Savannah. Jsme před nimi, vezmeme to přes Walmart a s drobným zpožděním dorážíme k restauraci. Alešovo auto prý zvládá přejezd a v 2200 dorazí do Savannah.
Jedeme hledat ubytování, nakonec končíme opět v Econolodge a tuto informaci posíláme Alešovi.
Je 2240, když přijíždějí a jsme opět kompletní. Dveře od jejich pokojů ale nejdou otevřít, jdu proto reklamovat kartu na recepci. Dostávám další kartu, ale výsledek byl stejný. Paní se se mnou jde podíva na dveře a konstatuje, že je vybitá baterie a proto dostávají jiný pokoj. Vypadají značně unaveně, ale New York za to prý stál. V rychlosti máme typickou válečnou poradu a jdeme spát.
Extra pozdravy pro Radku a paní Binderovou.
Budík mi zvoní v 0730, zamačkávám ho a říkám si, že za chvíli vstanu. Najednou je 0805 a nikdo nevstává. Balím věci a postupně se budí další členové výpravy. V 0820 vyrážíme na snídani.
Je docela slušná, koláčky, cornflaky, waffle, toasty. Při snídani se nás recepční ptá, odkud jsme a když říkáme, že z ČR, tak se jí rozzáří oči.
Dva roky u nás s manželem bydlela. Manžel je basketbalista Tarvis Williams a pak hrál i na Slovensku a teď je v Německu. Děti mluví česky, protože u nás chodili do školy. Svět je prostě malý.
V 0900 vyjíždíme za dalšími dobrodružstvími.
Zastavujeme u turistického centra a plánujeme další program. Situace se má tak, že dnes musíme dojet do Savannah, abychom další den dojeli do Orlanda a středu a čtvrtek měli na parky. Pátek chceme věnovat pozvolnému přejezdu do Miami s koupáním a v sobotu odpoledne musíme vrátit auto a odletět zpět domů za prací :( Do Savannah je to z Philadelphie 12 hodin jízdy, myslíme, že nás dnes druhé auto nedožene.
Během cesty se nic extra zajímavého neděje, mimo běžných problémů s rozdílnými navigacemi:
1054 - Tom: Neměli bychom teď sjet?
1055 - Vašek: Vaše navigace je blbá, naše nás zavede.
1109 - Vašek: Tak jedeme zase blbě...
1125 - 100m před odbočkou zachrastí vysílačka Toma - nesjíždíte? Prudké brždění, Vašek nějak zaspal ;)
Pokračujeme pořád podél pobřeží po 17 na jih. Poprvé za celou cestu je deník aktuální.
Před námi se vynoří most, z něhož vlevo vidíme letadlovou loď, před námi je Charleston. Průvodce o tomto městě tvrdí, že je podobné New Orleans, ale hezčí a bezpečnější. O Charlestonu jsem zatím slyšel pouze dvakrát, jednou v tanečních a podruhé v klasické písničce o povstání proti otrokářům.
Máme v plánu navštívit historický otrokářský dům z předminulého století, na plantáž už nám čas nezbývá. Parkujeme v malé uličce hned vedle a doufáme, že nám bude stačit hodinový limit. Prohlídka stojí 10 USD, unitř není možné fotit a batohy jsou také zakázány, údajně z bezpečnostních důvodů. Dostáváme audioprůvodce, což jsou vlastně miniaturní mp3 přehrávače, které nás navádějí po domě.
Nejprve jsme ve sklepní kuchyni, kde otroci ohřívali jídlo pro majitele. Pak jsme přešli do budovy, kde měli otroci v přízemí velkou kuchyň, prádelnu a v patře bydleli. Naproti této budově byly stáje. V nich jsme viděli kočáry. Vrátili jsme se do hlavní budovy, do knihovny, velkého salonku a ložnic. Na verandě zkoušíme dobovou houpačku, pak po mramorovém schodišti scházíme zpátky do sklepa.
Max pořád váhá nad návštěvou letadlové lodě, ptá se starších hlídaček a ty mu nadšeně dávají letáky. Vracíme sluchátka, jdeme zpět k autům. Limit jsme trochu přetáhli, ale žádný lístek za stěračem naštěstí nemáme.
Rozdělíme se, Max s Vaškem jedou na letadlovou loď, s Irenou, Tomem a Aničkou si chceme prohlédnout město. Domluvili jsme se tak, že z Charlestonu vyjedeme v 1800 a sejdeme se u Walmartu v Sun City v Savannah.
Parkujeme na ulici, kde je psaný 2 hodinový limit, ptám se pro jistotu pošťáka, který jde zrovna kolem a ten náš předpoklad potvrzuje.
Charleston je malebné město, Francouzského typu, ale můj dojem může být hodné zkreslen tím, že jsme procházeli French Quarter... Široká promenáda u moře, výhled na atlantik, v dálce vojenské lodě. Přicházíme k Battery parku, ve terém jsou vystavena dobová děla. V parku probíhá nějaký kurz sebeobrany pro mladé dívky, máchají rukama a nohama. Zatočíme do centra, domy se začínají zvětšovat, všechny mají okenice známé z filmů o četnících ze St. Tropez.
Tom někde četl, že nějaké domy jsou přístupné zdarma. Irena vchází do domu, který má nad sebou vyvěšenu americkou vlajku, ale nikde není psáno, že jde o volně přístupný dům. Prostě bylo otevřeno. Tom s Aničkou jdou taky nakouknout dovnitř, ale po pár krocích raději dům pouštíme a jdeme dál po hlavní ulici hledat něco k jídlu.
Přicházíme k velké tržnici, kolem které jsou restaurace a obchůdky, v tržnici samotné prodávají neskutečné množství všecho možného, konče velkou chlupatou lamou, kterou by si strašně rád koupil Tom. Máme v hledáčku dvě restaurace a v té první nakonec končíme.
Dáváme si nějaké kuře s hranolkami a na ochutnání dostáváme místní chleba a buchtu, která chutná jako perník. Při úvodním objednávání nápojů si Irena zase málem objednala vodku - vyslovila totiž water jako [wotr] a obsluhující číšník tomu rozuměl jako vodka. Už při cestě do Atlanty jsme měli stejný problém, ale tentokrát jsme omyl zastavili hned.
Po vydatném obědě jdeme zpět k autu, nasedáme a zhruba v 1730 odjíždíme směr Walmart. Jedeme zase kolem Battery parku a vše se vyjasňuje, dívky cvičící na trávníku nebyly karatistky, ale roztleskávačky ;)
Po cestě nám píše Vašek, že nemá v navigaci toto a raději by se sešli v Ruby Tuesday v Savannah. Jsme před nimi, vezmeme to přes Walmart a s drobným zpožděním dorážíme k restauraci. Alešovo auto prý zvládá přejezd a v 2200 dorazí do Savannah.
Jedeme hledat ubytování, nakonec končíme opět v Econolodge a tuto informaci posíláme Alešovi.
Je 2240, když přijíždějí a jsme opět kompletní. Dveře od jejich pokojů ale nejdou otevřít, jdu proto reklamovat kartu na recepci. Dostávám další kartu, ale výsledek byl stejný. Paní se se mnou jde podíva na dveře a konstatuje, že je vybitá baterie a proto dostávají jiný pokoj. Vypadají značně unaveně, ale New York za to prý stál. V rychlosti máme typickou válečnou poradu a jdeme spát.
Extra pozdravy pro Radku a paní Binderovou.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)