Sobota, 1.10.2011
Ráno vstáváme v 0815, ale nikomu se nechce ven. Po včerejší slezině je 5 hodin spánku zatraceně málo. Odhodlávám se a jdu do koupelny, ranní studená sprcha je dobrý lék na spavost. Trochu jsem odhrnul závěs, aby nám do pokoje vnikla trocha světla. Po drobné snídani se dohadujeme s Maxem, kolik toho a jak bude mít, balíme pokoj, děláme checkout, sedáme do auta. Před tím jsme slavnostně sňali nálepku USA září 2011, žádné oko nebylo mokré. Jsme ekologové a tak jsme nálepku zrecyklovali nalepením na černé auto, jen jsme to možná neměli lepit na přední sklo...
Vyjíždíme od hotelu a panuje skleslá nálada, je konec. Nebo je to sen, probudím se a letím? Bohužel ne.
Jedeme známou cestou kolem letiště a zahýbáme, navigace říká konec, ale nikde nic. Anička hledá dál a nachází POI, měníme kurz a dojezd se mění o 3 míle.
Dolphin Mall je naprosto šílený komplex s otevřeným parkovištěm. Celý má přes 200 obchůdků, na délku odhadem 1km, na šíři cca 300m, prostě mamut mezi obchoďáky. Stojíme u cedule 3H, je zhruba 1030, domlouváme si srazy na 1300 a 1530 a rozdělujeme se. V obchoďáku jsou snad všechny známé i neznámé značky. Dvakrát jdu kolem dokola až zjistím, kde co zhruba je. Seberu odvahu a zajdu do obchodu, hned mě zdraví prodavač, za dalším regálem další a tak to během dne není jiné. Někteří se navíc představují, protože mají z nákupů provize.
Ve 1300 už mám v ruce 5 tašek a nevejdu se mezi regály, je čas odložit do auta. Na parkovišti už je pěkná výheň, navíc to vypadá, že jsou všechna parkovací místa obsazena. Tom mává na jednu řidičku, že neodjíždíme, jen si ulehčujeme.
Pak jdeme do fastfoodového centra na jídlo, Anička si dává salát, já čínu a Max s Tomem šli na Burger Kinga. Za 20 minut jsme byli nasyceni a mohli jsme vyrazit za dalšími nákupy. V plánu jsem ještě měl nákup džín v Levis Factory storeu. Tom mi akorát vyčetl nákup svetru, teď už si ho přeci koupit nemůže. (Nemohu si pomoct, ale tato scéna mi připomněla americké teenagerské komedie s blbými blondýnkami ;)
Po obědě jsme se šli podívat do velkého obchodu pro lovce, kde Tom chtěl koupit pouzdro na pušku. Musel jsem ale vysvětlit prodavači, že nevíme, jak je puška dlouhá, jediné, co jsme věděli je, že se s ní loví jeleni. Prodavač ochotně nabídl, že potenciální zbraně vyzkouší, když dodáme pouzdro. Po pár minutách jsme odcházeli z krámu s pěkným zabaleným pouzdrem na pušku.
V 1500 jsme se s Tomem sešli v Levis Storu a on i já jsme si vybrali po dvou kusech a tak jsme získali dalších 15 USD slevu. Pak už jsme pospíchali k východu a začali věci skládat do kufru.
Ukázalo se, že Toyota Camry není tak velká, jak se zdála. Za námi hned čekala nějaká paní, která se klepala na naše parkovací místo a velice se bavila pohledem, jak cpeme do auta přes desítku tašek s oblečením.
Nakonec se mise podařila, mohli jsme tedy jet hledat benzinku, abychom odstranili z oblečení cedulky, zabalili a dotankovali nádrž. U letiště byly ceny s vysokohorskou přirážkou, 4,59, trochu dál jsme nalezli 3,59.
Tom šel zaplatit a když se vracel k autu, strašně se smál. „Prý jsme Němci ;) Obsluha se mě ptala, jestli je to to auto, jak tam stojí ti Němci.“ Těžko říct, jestli je to pro nás pozitivní, či ne…
Z benziny jedeme přímo do Alama, vrátit auto. Proběhlo to nečekaně hladce, jen odpípnutí kódu a v 1610 už jsme jeli po pohyblivých chodnících na odletový terminál. Tam Tom zjistil, že má trochu nadváhu (25kg) a tak si hodil trochu věcí do extra zavazadla, které jsem si šel vyjednat.
Paní mi řekla, že to bude 70USD, čímž jsem si oddechl, protože původně avizovaných 200 USD bylo sakra dost. Šel jsem čekat k platební přepážce a tam jsem se po 5 minutách dozvěděl skvělou zprávu, nebudu platit 70, ale jen 50 USD ;)
Napsal jsem tuto zprávu Alešovi, který nám chvíli před tím poslal SMS s přáním klidné cesty a zamířili jsme k bezpečnostním kontrolám. Zout boty, vše kovové do krabičky, netbook ven, projít rámem a už jsme byli v bezcelním prostoru. Zde si Anička koupila voňavku a pak jsme ještě s Tomem zašli do Pizza Hutu na předodletovou sváču. Naposledy jsem provedl free refill a vyrazili jsme hledat správný gate.
Nalodění začalo po 1900, plánovaný odlet byl 1945.
Sedadla jsme měli uprostřed, ale celou čtyřku, takže to ještě docela ušlo. Po cestě jsme zjistili, jak jdou hrát hry proti sobě a tak si hrál šachy nejprve Tom s Maxem a pak jsem s Tomem zahájil šachový maraton. Nejdelší hra trvala dvakrát 90 minut a podařilo se mi jí vyhrát. V další jsem nabízel remis, ale Tom se nevzdával, až nakonec prohrál a v závěrečné hře se nakonec remíza uskutečnila. Najednou už do přistání zbývaly necelé 3 hodiny, šachy už jsem ale nebyl schopen hrát.
Chvíli jsme spali a pak nás letušky vzbudili a dostali jsme svačinku. Ještě poslední roznos čokolády a už jsme byli nad Švýcarskem. Kapitán nás pozdravil a řekl, že je v Zurichu trochu „foggy“. Že je tam ale taková mlha, že během takřka celého přistávacího manévru neuvidíme ani vlastní motory, nezmínil.
Bum a byli jsme na zemi. V Klottenu jsme se svezli vláčkem, prošli pár duty free shopů, totálně vytuhli u gateu a nastoupili do správného letadla. V něm jsme zase upadli do bezvědomí a při rozdávání bagetek jsem procitl jen já a Anička. Než jsme je stihli sníst, tak už jsme klesali do Prahy.
25 stupňů, polojasno, na říjen nádhera. Prošli jsme pasovou kontrolou, vyzvedli si zavazadla, která vypadala nepoškozená a blížili se k celní kontrole. Dělal jsem si legraci s člověka, který dobrovolně zamířil do sekce něco k proclení. Max nám den předem říkal, že na otázku něco k proclení existuje jen jediná správná odpověď: NE. Jasně a rozhodně, rozhodně se neptat, co vlastně je nutné proclít.
No a co se nestalo, tuto zákeřnou otázku jsme dostali. Celník jí uvedl větou: „Mohu Vás na chvíli zastavit? Odkud jedete? Máte něco k proclení? Alkohol, elektroniku?“.
Naše odpověď, že z Zurichu a nic z toho jsme nekupovali, ho uspokojila. Možná mu ale bylo jasné, že něco máme a nechtěl nám dělat problémy. Těžko říct, ale určitě mu děkuji ;)
Loučíme se s Maxem, kterému vytahuji věci z extra zavazadla a jdeme na parkoviště D, kde zaparkovali Tom a Anička auto před třemi týdny. Na druhý pokus trefujeme patro, auto tam stojí, nakládáme věci a snažíme se odjet. Něco je ale špatně, protože auto se nechce rozjet. Tom závadu hned našel – kously se brzdy. Naštěstí po troše cukání na zpátečku a ručním zásahu brzda povoluje a můžeme vyrazit. Za pár minut jsem byl doma a mohlo začít velké vybalování. Cesta je u konce? Ne, ještě zbývá vylíčit osudy druhé skupiny…
Žádné komentáře:
Okomentovat