Pondělí, 26.9.
Budík mi zvoní v 0730, zamačkávám ho a říkám si, že za chvíli vstanu. Najednou je 0805 a nikdo nevstává. Balím věci a postupně se budí další členové výpravy. V 0820 vyrážíme na snídani.
Je docela slušná, koláčky, cornflaky, waffle, toasty. Při snídani se nás recepční ptá, odkud jsme a když říkáme, že z ČR, tak se jí rozzáří oči.
Dva roky u nás s manželem bydlela. Manžel je basketbalista Tarvis Williams a pak hrál i na Slovensku a teď je v Německu. Děti mluví česky, protože u nás chodili do školy. Svět je prostě malý.
V 0900 vyjíždíme za dalšími dobrodružstvími.
Zastavujeme u turistického centra a plánujeme další program. Situace se má tak, že dnes musíme dojet do Savannah, abychom další den dojeli do Orlanda a středu a čtvrtek měli na parky. Pátek chceme věnovat pozvolnému přejezdu do Miami s koupáním a v sobotu odpoledne musíme vrátit auto a odletět zpět domů za prací :( Do Savannah je to z Philadelphie 12 hodin jízdy, myslíme, že nás dnes druhé auto nedožene.
Během cesty se nic extra zajímavého neděje, mimo běžných problémů s rozdílnými navigacemi:
1054 - Tom: Neměli bychom teď sjet?
1055 - Vašek: Vaše navigace je blbá, naše nás zavede.
1109 - Vašek: Tak jedeme zase blbě...
1125 - 100m před odbočkou zachrastí vysílačka Toma - nesjíždíte? Prudké brždění, Vašek nějak zaspal ;)
Pokračujeme pořád podél pobřeží po 17 na jih. Poprvé za celou cestu je deník aktuální.
Před námi se vynoří most, z něhož vlevo vidíme letadlovou loď, před námi je Charleston. Průvodce o tomto městě tvrdí, že je podobné New Orleans, ale hezčí a bezpečnější. O Charlestonu jsem zatím slyšel pouze dvakrát, jednou v tanečních a podruhé v klasické písničce o povstání proti otrokářům.
Máme v plánu navštívit historický otrokářský dům z předminulého století, na plantáž už nám čas nezbývá. Parkujeme v malé uličce hned vedle a doufáme, že nám bude stačit hodinový limit. Prohlídka stojí 10 USD, unitř není možné fotit a batohy jsou také zakázány, údajně z bezpečnostních důvodů. Dostáváme audioprůvodce, což jsou vlastně miniaturní mp3 přehrávače, které nás navádějí po domě.
Nejprve jsme ve sklepní kuchyni, kde otroci ohřívali jídlo pro majitele. Pak jsme přešli do budovy, kde měli otroci v přízemí velkou kuchyň, prádelnu a v patře bydleli. Naproti této budově byly stáje. V nich jsme viděli kočáry. Vrátili jsme se do hlavní budovy, do knihovny, velkého salonku a ložnic. Na verandě zkoušíme dobovou houpačku, pak po mramorovém schodišti scházíme zpátky do sklepa.
Max pořád váhá nad návštěvou letadlové lodě, ptá se starších hlídaček a ty mu nadšeně dávají letáky. Vracíme sluchátka, jdeme zpět k autům. Limit jsme trochu přetáhli, ale žádný lístek za stěračem naštěstí nemáme.
Rozdělíme se, Max s Vaškem jedou na letadlovou loď, s Irenou, Tomem a Aničkou si chceme prohlédnout město. Domluvili jsme se tak, že z Charlestonu vyjedeme v 1800 a sejdeme se u Walmartu v Sun City v Savannah.
Parkujeme na ulici, kde je psaný 2 hodinový limit, ptám se pro jistotu pošťáka, který jde zrovna kolem a ten náš předpoklad potvrzuje.
Charleston je malebné město, Francouzského typu, ale můj dojem může být hodné zkreslen tím, že jsme procházeli French Quarter... Široká promenáda u moře, výhled na atlantik, v dálce vojenské lodě. Přicházíme k Battery parku, ve terém jsou vystavena dobová děla. V parku probíhá nějaký kurz sebeobrany pro mladé dívky, máchají rukama a nohama. Zatočíme do centra, domy se začínají zvětšovat, všechny mají okenice známé z filmů o četnících ze St. Tropez.
Tom někde četl, že nějaké domy jsou přístupné zdarma. Irena vchází do domu, který má nad sebou vyvěšenu americkou vlajku, ale nikde není psáno, že jde o volně přístupný dům. Prostě bylo otevřeno. Tom s Aničkou jdou taky nakouknout dovnitř, ale po pár krocích raději dům pouštíme a jdeme dál po hlavní ulici hledat něco k jídlu.
Přicházíme k velké tržnici, kolem které jsou restaurace a obchůdky, v tržnici samotné prodávají neskutečné množství všecho možného, konče velkou chlupatou lamou, kterou by si strašně rád koupil Tom. Máme v hledáčku dvě restaurace a v té první nakonec končíme.
Dáváme si nějaké kuře s hranolkami a na ochutnání dostáváme místní chleba a buchtu, která chutná jako perník. Při úvodním objednávání nápojů si Irena zase málem objednala vodku - vyslovila totiž water jako [wotr] a obsluhující číšník tomu rozuměl jako vodka. Už při cestě do Atlanty jsme měli stejný problém, ale tentokrát jsme omyl zastavili hned.
Po vydatném obědě jdeme zpět k autu, nasedáme a zhruba v 1730 odjíždíme směr Walmart. Jedeme zase kolem Battery parku a vše se vyjasňuje, dívky cvičící na trávníku nebyly karatistky, ale roztleskávačky ;)
Po cestě nám píše Vašek, že nemá v navigaci toto a raději by se sešli v Ruby Tuesday v Savannah. Jsme před nimi, vezmeme to přes Walmart a s drobným zpožděním dorážíme k restauraci. Alešovo auto prý zvládá přejezd a v 2200 dorazí do Savannah.
Jedeme hledat ubytování, nakonec končíme opět v Econolodge a tuto informaci posíláme Alešovi.
Je 2240, když přijíždějí a jsme opět kompletní. Dveře od jejich pokojů ale nejdou otevřít, jdu proto reklamovat kartu na recepci. Dostávám další kartu, ale výsledek byl stejný. Paní se se mnou jde podíva na dveře a konstatuje, že je vybitá baterie a proto dostávají jiný pokoj. Vypadají značně unaveně, ale New York za to prý stál. V rychlosti máme typickou válečnou poradu a jdeme spát.
Extra pozdravy pro Radku a paní Binderovou.
Žádné komentáře:
Okomentovat