Ráno jsme vstali v 0700, začali balit a sešli dolů na snídani. Ta byla překvapivě bohatá, donuty, čaj, káva, toasty, cornflaky. Krátce po 8 jsme byli před hotelem a čekali na Irenu, která ještě nabírala kafe.
Do parku jsme přijeli v 0851, zaplatili 8 USD vstupného a zjistili, že loď, která nás měla přepravit na ostrov, vyjíždí až v 1000. Jeli jsme tedy na prohlídku parku, při které jsme objevili pláž, kde bylo varování kvůli mořským proudům, pak trail s aligátory a také obchod, kde se prodávaly lístky na loď.
Zaplatili jsme 22 USD na hlavu za šnorchlování, dostali výbavu - ploutve, brýle a bójku a šli jsme. Došli jsme k molu, kde parkovala zelená shuttle loď. Já s Vaškem jsme si už plavky oblékli na hotelu, ostatní šli hledat záchody, nebo křoví, aby se převlékli. 5 minut před odjezdem jsme se nalodili a do odjezdu přišlo ještě docela dost lidí, takže nakonec byla loď pěkně zaplněná.
Jízda trvala 10 minut, jeli jsme kolem mysu, následně se objevil ostrov, dostali jsme instrukce, kdy odjíždějí lodě a kde by mohli být delfíni. Vydali jsme se po pláži a za 10 minut jsme byli na místě. Krásná široká dlouhá bílá pláž a na ní jen pár lidí. Kolem se prohnaly dva skůtry, bylo jasné, na co je nám bójka.
Na pláži bylo taky velké hejno racků, kteří se neochotně s přicházejícími lidmi přesunuli o něco dále. Namazaní jsme, tak necháváme věci na pláži, jdeme se koupat. Voda je docela čistá, všude je písek, semtam proplave nějaká ryba. Plaveme dál od břehu, ale stále nic, je právě odliv, tak se nemusíme bát nějakých problémů.
V moři je ale všude jen písek, vidět je tak na 4 metry, delfíni nikde. "Tohle prostě není Disneyland, mladíku", jak řekl místní Vaškovi, když si stěžoval, že jsme v Everglades viděli málo krokodýlů. Zahlédl jsem ještě dvě medůzy, ježky, kraba, víc nic.
Po hodině jsme měli koupání dost, bylo 1110, přesunuli jsme se k přístavu pod dvě pěkné palmy, zřejmě jediné místo se stínem široko daleko. Moře bylo v zálivu hodně mělké, kapitán varoval před proudy. Pod vodou ale bylo víc života, než na otevřeném moři. Ježci, tráva, metrové býložravé ryby, zahlédl jsem barakudu lovící malé rybky, krabi, mušle a další. Vašek viděl s Maxem rejnoka, ale delfíni pořád nikde.
Loď přijela ve 1210, nalodili jsme se a zamířili zpět na pevninu. Po cestě najednou kapitán zastavil a ukázal nám delfíny. Po určité době jsem je uviděl i já, ale byli relativně daleko. Napsali jsme Ireně, která zůstala na pevnině, kde a kdy nás má hledat. Po příjezdu čekala přímo na parkovišti u mola, převlékli jsme se, vrátili výbavu, vyjeli směr Pensacola. U brány parku jsme ještě počkali na Alešovo auto, které zůstalo v hotelu a válelo se na pláži.
Společně tedy vyrážíme na cestu k hotelu, kde musíme rozházet věci, protože jsme kvůli úspoře vstupného do parku jeli velkým Dodgem. Cíl byl jasný, P%ensacola, letecké muzeum. Zavírá v 1700, je 1320, navigace říká necelé 3 hodiny cesty, tak máme co dělat. Vybíráme panoramatickou cestu po pobřeží, jedeme neuvěřitelnými vesničkami, kde jsou vidět běžní američané. Pořád se dívám, kolik ještě času zbývá a jestli to stihneme. Vypadá to, že dojedeme kolem 1600, tak na muzeum bude jen necelá hodina.
Vašek čte, že do muzea se musí přes leteckou základnu, kde nám dají povolení. Ve městě se rychle ztrácíme, pak potkáváme Toma s Aničkou. Projedeme branou do letecké základny a pečlivě následujeme instrukce policisty, abychom náhodou nesjeli z cesty a nebyli zadrženi. Obdivujeme mistrovské golfové hřiště, které základna nabízí a za chvíli jsme před muzeem, kde je vystavena krásná F14.
V hlavním hangáru jsme vlezli do promítací kabiny Blue Angels, kde jsme se za 5 USD proletěli s touto akrobaickou skupinou. Bohužel hydraulické simulátory už byly plné a vzhledem k zavírací době už nikoho nebraly. Šel jsem ještě do obchodu, který už byl zavřený, ale od nás tam Jolča a Romča byly, tak mne vpustili. Rychle jsem si vzal kovový modýlek F14 a mířil k východu. Škoda, že byl personál tak nepříjemný, zřejmě bych vybrall ještě další věci za pár desítek dolarů.
Udělali jsme společnou fotku před F14, která je zavěšená před muzeem, nasedli do aut a vyjeli směr New Orleans. Bylo 1720.
Kousek za Pensacolou jsme zastavili u restaurace Mexicana, kde jsme dohonili oběd a spojili ho s večeří, zkrátka takový lunner. (američany oblíbený bruchnch vznikl spojením slov breakfast a lunch, lunner vznikl spojením slov lunch a dinner ;) Dali jsme si Fajitas, Burritos a Aleš si nedorozuměním objednal společné jídlo s Romanou, ale bylo ho tolik, že to ani nevadilo. Po hodině jsme zase byli na cestě do New Orleans...
Při nájezdu na dálnici jsme se rozdělili a velice rychle jsme se vzájemně ztratili, ale cíl jsme měli stejný. Po asi dvou hodinách cesty nám prskla vysílačka známým signálem. (pro zájemce, jedme na kanálu 7 pro štěstí) Odpověděli jsme a uslyšeli jsme Toma: "... exit".
"Jsme na 42", hlásíme.
"Sjíždíme."
Dáváme blinkr a koukám, že před námi je nějaké černé auto s nálepkou USA září 2011 ;) Dojeli jsme na světla a z vysílačky se ozvalo: "Kde stojíte?".
"Přímo za vámi ;)".
Na benzince se vše vysvětlilo, Tomovi volal Aleš, že brali benzin a chvíli čekají, tak zkoušel vysílačkou volat, aby sjel. No a do toho jsme se přimotali my.
Benzina byla skvělá, protože tam konečně začaly fungovat platební karty bez nutnosti zadat PIN a tudíž jít dovnitř předplatit. Vyjeli jsme a za chvíli jsme se zase vzdálili natolik, že vysílačky byly k ničemu.
Po dalších asi dvou hodinách řekl Vašek, že už má dost a chce vystřídat. Sjel na odpočívadle, kde se najednou objevily cedule NASA visitor center, před námi byl trénovací přistávací modul Apola 11. Nemohli jsme ho nevyfotit, což nás stálo pár komářích štípanců a jeli jsme dál.
Do New Orleans jsme dorazili jako poslední, pár mrakodrapů a výrazná stavba superdomu mne nadchla. Staré kostely a obytné domy měly v noci nádech tajemna. Za pár minut jsme sjeli a sešli jsme se s ostatními auty na parkovišti. Už jsme se těšili, že máme vše za sebou a dobře se vyspíme, ale vše bylo jinak.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
V době, kdy čtete tyto řádky, již nejsme v New Orleans a všichni členové skupiny jsou bez zranění na kraji Atlanty. Některé pasáže se nedrží skutečnosti.
!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Anička přišla, že potřebuje můj netbook, kde je uložen záznam o rezervaci, protože recepční s tím mají problém. Ukázalo se, že v počítači nemají naší rezervaci. Požadovali znovu zaplatit, ale Anička i Tom nechtěli své karty znovu ukázat. Dům vypadal trochu strašidelně, z roku 1860, v jedné části byl kostel, v druhé stáje. Následně se změnil v sirotčinec a pak všechny děti zemřely na žlutou zimnici. Pěkný příběh, ne?
Recepční vypadal jako Royův kolega se seriálu IT crowd. Stále opakoval, že je divné, že jsme si objednali dva dny. "Nikdo si tu přece neobjednává dva dny. Každý si dává jen jeden." Pak přišel jeho veselý kolega, který se hned vyptal, odkud jsme a co plánujeme. Následně přišel další recepční, zřejmě pod vlivem nějakých omamných látek a jeho úvodní slova byla: "Co se to tu dopr... dějě? Jak se vede, Royi?"
Roy mu řekl, že 10 lidí z Čech tu chce bydlet. On se začal smát a nabízel pomoc. Ptal jsem se na prádelnu, tak jsem dostal okružní procházku po hostelu s výkladem. V druhém patře je nádherný výhled na město a do lednice v kuchyni se nesmí dávat jídlo, jinak o něj přijdeme. Kuchyň vypadala značně nevábně a následná prádelna také pamatovala lepší léta.
Nakonec jsme dostali klíče od pokojů, museli jsme ukázat všechny ID, které si okopírovali, a podepsat ubytovací karty. Když jsme vešli do pokojů, byli jsme docela překvapeni. Klimatizace cca 20 let stará, nahoře větrník, který nefungoval. Ubytovali jsme se a sešli se na pokoji Aleše a spol., abychom se dohodli na dalším postupu. Max řekl, že si chce vzít auto a vyrazit do Mobile a Pensacoly, aby měl na techniku více času. Vylezl jsem do druhého patra a pokochal jsem se výhledem na městské mrakodrapy a superdome. Když jsem se vracel, potkal jsem podivně potetovaného člověka.
Bavili jsme se o tom, co dál, když Romana, která byla venku kouřit přišla s tím, že se nám někdo ometá kolem auta. Vyšli jsme se podívat ven, abychom zjistili situaci a skutečně, dva afroameričané nám zkoušeli otevřít auta a dívali se, co je vevnitř. Irena zavolala: "Vaškuuuu", čímž, spolu s blikajícím policejním autem, individua zahnala.
Vrátili jsme se na pokoj a řešili, co dál, když tu najdnou vylezl z rohu pokoje velký šváb.
Chytil jsem ho a vypustil do volné přírody, ale ostatní už začali řešit, jestli tu také nejsou blechy a štěnice. Padl návrh hotel opustit. Váhali jsme, co dál a dělali si legraci o domě hrůzy. Když nás ale na kole přijel pozdravit jedno z individuí, které důkladně prohlíželo naše auta, dostali jsme vážně strach. Váhali jsme, jestli hotel opustit, ale nakonec jsme se rozhodli to zkusit, když jsem šel spát, tak mi Tom říkal, že mi napíše, kdyby se rozhodli hotel opustit. Nakonec tato situace nastala asi 5 minut po našem příchodu na pokoj. Na obě čísla mi přišla SMS - jedeme pryč.
Zrovna, když jsem byl ve sprše, přišel Tomáš s tím, že balí kufry a chystají se odjet. Tak jsme se v rámci bezpečí rozhodli odjet všichni, domluvili jsme čas a na něj jsme se sešli u aut, naskládali zavazadla a jeli hledat ubytování do bezpečnější čtvrti.
Bylo něco po 0220 a my si to šinuli po dálnici centrem New Orleans, na silnici bylo dost policejních vozů, ale kupodivu i dalších. Uviděli jsme motel 6, zatočili a kolem 0300 usnuli. Budíček byl domluven na 0900.
Žádné komentáře:
Okomentovat