V 615 jsme se neochotně vzbudili a zabalili poslendí věci. Tomáš s Aničkou dorazili ze Znojma dokonce s 15 minutovým předstihem, tak jsme v 0700 opouštěli Jinonice směr Ruzyně. Věci pro 4 na 3 týdny jsme naskládali do Toyoty Yaris, což mě mile překvapilo. Na letiště jsme dojeli v 0720, vyházeli kufry, Aleš a já jsme kufry transportovali na Terminál 2 a Tom s Aničkou jeli na parking D.
Byli jsme domluveni na srazu v 0810 na zeměkouli na T2, na místě jsme zjistili, že zeměkoule jsou tam tři ;) Nicméně velice rychle se objevila Boleslavská equipa (Dufa, Romana a Jolana) a Vašek. Pak dorazil Tom s Aničkou, Irena a nakonec se po zavolání objevil Max. Celou dobu seděl na lavičce a četl dějiny Japonska (protože tam vlastně jedeme :).
Po vyřešení drobného problému s tím, že Romana a Dufa nevěděli, že mají potřebné palubní vstupenky, jsme prošli bez problémů do tranzitní zóny. Irena přišla o izolepu, která byla vyhodnocena jako potenciální hrozba pro osádku letadla. Odeslali jsme SMSky, rozloučili se s příbuzenstvem, letadlo Avro 100J přiletělo a začala nakládka našich zavazadel. Nástup do letadla začal na čas, ale po nástupu do letadla bylo ohlášeno zpoždění. Klotten měl prý ráno problémy a tak snížil příletové kapacity.
Odletěli jsme s desetiminutovým zpožděním, které se nám nepodařilo stáhnout. Během letu se nic extra neudálo, dostali jsme čerstvou bagetku a tabulku švýcarské čokolády, zjistili, že ob řadu letí Češi do Kalifornie. Nad Klottenem nám pilot udělal dvě kolečka, než započal velice prudkou sestupnou dráhu, uviděli jsme vysekaný nožík Victorinox a byli jsme na zemi.
Aleš při pojíždění uviděl gate E35, z kterého jsme měli následně letět a naše letadlo tam již bylo. Klotten jsme znali z předloňska, tak jsme rychle proběhli halou, skočili na vláček a přejeli na terminál pro transatlantické lety.
Tam jsme byli připraveni na nejhorší, den před 11. zářím, do USA, kde jinde by měly být přísné kontroly. Kupodivu byl ale průchod rentgenem ryhlejší, než předloni, SWISS do extrémů nešel, ani boty jsme nemuseli zouvat. Dorazili jsme do odletové haly, kde nefungovala klimatizace a bylo příjemných 30 stupňů. Postavili jsme se do fronty k bezpečnostní kontrole do Miami a čekali krutý pohovor. Jediné, na co se nás zeptali bylo, jestli máme letenku zpět.
Akorát jsme se posadili, když začal nástup do letadla. Chvíli jsme si oddechli, zařadili se do fronty a za pár minut byli naskládáni jak sardinky na našich místech. U nouzových východů Vašek a Irena, ob řadu já s Alešem, vedle nás Dufa, Romana a Jolana a za nimi Max a Tom s Aničkou.
Airbus A340, pěkné letadlo bez smrtelných nehod se vzneslo a letušky začaly nabízet pití. Mezi nápoji zdarma byla mimo nealka, piva a vína i whiskey, vodka a další. Po 30 minutách se začal servírovat oběd. Kuřecí řízek a bramborová kaše, nebo nudle, volil jsem to druhé. K tomu koláček, pečivo a zeleninový salát.
Aleš před letem tvrdil, že Swiss je hodnocen vysoce kladně mezi cateringem v letadlech. Prameny nelhaly, jídlo bylo výborné a co víc, příbor, který jsme dostali, byl kovový!
V letadle se podařilo Romaně vyhnat souseda - tak dlouho kýchala, až se raději odstěhoval do zadní části letadla. Češi přede mnou zazářilyi hned několikrát. Jednou, když si objednávali Coca Colu výrazným: "Dal bych si KoKa Kolu", pak nedorozuměním s letuškou, kdy říkali, že mají víza a nakonec naprosto ignorantským sklopením sedačky, aniž by se dovolili. Pánovi jsem proto do sedačky sem tam ze sportu opřel, protože jsem téměř nebyl schopen vstát ze sedačky. (Během přistání samozřejmě sedačku do svislé polohy neuvedli.)
Interaktivní systém v letadle byl zábavný, čas od času si dal dvacet a bylo potřeba ho restartovat. Běžel na linuxu a nabízel i přístup na přední a spodní kameru v letadle, bohužel, celý let bez signálu. Po 6 hodinách jsem měl cesty dost a to jsme bzli teprve v polovině. Jako další jídlo jsme dostali Moevenpick zmrzlinu a těsně před přistáním pizzu.
Po hladkém přistání jsme trochu znervózněli, čekal nás vyhlášený imigrační pohovor...
Pomalu jsme se šourali ke konci fronty a zvažovasli nejlepší taktiku. Nakonec jsme se domluvili, že půjdeme ve skupince pěkně dohromady. Stoupnuli jsme si ale asi do špatné fronty, protože se imigrační úředník každého poměrně důkladně vyptával a tak jsme čekali grilovaní.
Zvláště dvě slečny před námi se hovorem docela bavily, ale po půl hodině se dostalo i na nás.
Šel jsem "prolomit ledy", po úvodním pozdravu jsem začal říkat, proč do státu jedeme, že nás je 10 a co všechno projedeme. Úředník se ptal, na jak dlouho to máme, jestli na 2 měsíce a byl dost překvapen, když jsem řekl, že 3 týdny ;) No a byl jsem v USA.
Prošel jsem do zóny zavazsdel, kde byl už pás prázdný, ale zavazadla byla vyskládaná o kus dál. Čekal jsem na ostatní, kteří zápětí dorazili. Úředník se jich vyptával, jestli jedeme do Kalifornie a co Las Vegas ;). Nikdo se nachytat nenechal, Maxe se ptali, jestli máme mikrobus, "ne, jen 3 auta", odpověděl. Jolany se ptali, jestli jsme školní zájezd...
Pobrali jsme zavazadla, zodpověděli další otázku u celníka a konečně přišli do příletovky. Ale kde je Alamo? Cedulky nikde nebyly, tak jsme šli do rent-a-car centra. Po asi 2 kilometrech na pohyblivých schodech nacházíme vláček, který nás rychle veze do centra půjčovem. Busines je to dobrý, pobočku tam má asi každá půjčovna ve státech. Vystáli jsme další frontu a rozdělili se na tři skupinky, jak jsme měli řídit.
Za chvíli bylo jasné, že se půjčení neobejde bez problémů, nejprve se ukázalo, že nemáme kompletní pojistku, ač ve výpisu bylo jasně uvedeno full insurance, pak další tři řidiči nebyli tři, ale jen jeden atd. Prý si máme zavolat do Alamo.uk a vyřídit si to s nimi. Nakonec jsou tedy řidiči Vašek, Max, Irena, pak Tom a Anička a Aleš a Romana. Do alama určitě napíšeme, protože tohle se nám stalo již v New Yorku, ale tehdy jsme to ukecali.
Jdeme si vybrat auta, potíže nekončí. Minivan je všehovšudy jen jeden, k tomu černý :(. Tom s Aničkou za chvíli přijíždí v černém Dodgi Avengeru a my čekáme na další auto. Irena si mezitím zkouší řízení a nastavení klimatizace. Po 20 minutách přijíždí bílý Chrysler Town and Country a tak nakládáme a vyrážíme, směr hotel. Je 2010 a snad už je všem nepříjemnostem konec...
Jsem v autě s Vaškem, Irenou a Maxem, před námi Tom s Aničkou a za námi zbytek. Projíždíme nočním Miami, odhadujeme, jestli stihneme dojet do Walmartu vyzvednout zboží a velice rychle se ztrácíme zbytku výpravy. Špatně odbočujeme, ale nakonec dorazíme do hotelu jako první. Předložit pas, vyplnit nesmysly, napsat SPZ aut a máme klíčky od pokojů. 121, 129, 134. Hned jedeme směr Walmart, protože je už 2125 a do 2200, kdy je poslední možnost věci vyzvednout, už mnoho času nezbývá. Jedeme dvěmi auty, proplétáme se městem a nakonec úspěšně Walmart nacházíme Během cesty vyrobil Tom skvělou fotku do rodinného alba, když nedobrzdil červenou a protnutím čáry spustil automatickou fotografickou past.
Dělíme se a já s Tomem a Aničkou jdeme vyzvednout věci. Na výdejní místo přicházíme ve 2155 a je nám trochu trapné věci vyzvedávat, ale co se dá dělat :( Kolem nás se srocují zaměstnanci, většinou černoši, takže si připadáme trochu "v menšině".
Je 2200 a přichází bosska s oslovením "good morning, everybody!". Pokračuje tím, že budou Vánoce a nabrali 15 lidí, Mike je nemocný a Ike už ne. Schůzka provozu. Dostáváme první krabice a stydím se, že otravujeme pracující za minimální mzdu po pracovní době. Za chvíli máme vše, omlouváme se a jdeme nakoupit nějaké portaviny. Něco málo zeleniny, hodně pečiva, vody, sýr, salám, opalovací krém, repelent a jsme připraveni. Zbytek mezitím vyrazil do hotelu, je lehce po 2200 a míříme zpět.
Máme štěstí, v hotelu je zase volné parkování, vykládáme věci, na pokoji se radíme, kdy budeme vstávat další den a něco kolem půlnoci usínáme.
Žádné komentáře:
Okomentovat