Je 0615 a cosi zvoní. Nepříjemně, kousavě, nejde to zastavit. Budík. Kdo vymyslel budík v androidu, by zasloužil zastřelit, nikdy se mi ho nedaří vymáčknout a spát dál. Vstáváme, vaříme čaj, balíme věci, scházíme se před hotelem a jedeme do Everglades. Podle mapy jsem čekal dojezd okolo 1 hodiny, ale ukázalo se, že to byl odhad velice optimistcký. Jedu s Maxem, Tomem a Aničkou v Avengeru, zbytek v bílém Chrysleru. Volíme cestu bez placených úseků a tak jedeme po silnicích veskrze městských s omezenou rychlostí.
Ernest Coe Visitor Center je náš bod střetu, po cestě se na pár minut dělíme, ale cililin z vysílačky nás upozorňuje, že druhé auto je zase tu. Ve vleku dojíždíme, mažeme se krémy a repelenty a jsme všichni pěkně zpocení. 36t. C, 90% vlhkost, kardiaci zemřeli již včera. Návštěvnické centrum ukazuje vše, co je možné v parku vidět, ranger je typický američan s pěknou dikcí a zřetelným a jasným hlasem. Doporučuje nám pár stezek, které musíme vidět. Aningha trail, Mayahookee a nakonec Flamingo.
Vidíme želvy a ryby, ale dál ani živáčka. Najednou něco začne podivně chrčet. Vzpomínám si na nějaký horror, kde hlavní postava tvrdila, že tyto zvuky vydává aligátor. V dálce vidíme cosi, co naše fantazie vyhodnocuje jako aligátora, ale jestli to skutečně byl, nebo nebyl alík, těžko říct.
Irena s Vaškem si všímají Gumbo Limbo trailu, který vede do houštin, Aleš, Jolča, Romana a Dufa jít nechtějí. Jen 700 metrů, střední náročnost. Po pár krocích nás začínají žrát komáři. Procházíme téměř deštným pralesem, Tom s Aničkou se na chvíli zastavují. Postupně zrychlujeme, odháním hejno komárů, které se formuje za Irenou a zabíjím cokoliv, co na mne sedne. Krev na rukou, štípanec mezi prsty, 7 jendou ranou na předloktí.
Situace se zhoršuje, hejna komárů se objevují naprosto všude, přišel jim oběd. Naše chůze přechází v lehký poklus a když konečně vidíme konec stezky, máme silný pocit vítězství. Max mi zabíji asi 20 komárů sedících na mé košili, nasedáme do aut a jedeme rychle pryč.
Další zastávka je u Mayahookee trailu. Druhé auto jede napřed, sjíždíme se u stezky. Havran přilétá k autům a zvídavě je okukuje. Četl jsem v průvodcích, že místní ptái rádi otrhávají z aut gumové součástky, ale havrn je chytřejší. Přišel se totiž najíst. Bufet až pod nos, jen si vybrat. Volba byla jasná, jednu vážku z chladiče prosím.
Trail je opět nízká obtížnost, 600 metrů veskrze po rovných lávkách. Centrem trailu je stříška s výhledem na jezero, které je bohužel v tuto dobu úplně prázdné, nikde ani živáček. Nasedáme a míříme do Flamingo centra, kde by mělo být jídlo. Po necelé půlhodině jsme tam. Centrum na břehu moře vypadá úžasně, bohužel, restaurace je zavřená. Mosquito meter ukazuje stav horrible, druhý nejhorší.
Od rangera v Ernest Coe centru víme, že se tu dělají vyjížďky na loďkách, váháme, jestli se projedeme, nakonec vítězí názor že ano. 26 USD na hlavu a skoro 2 hodiny jízdy. Nakupujeme různé hamburgery a sendviče, "obědváme". Restauraci ve Flamingu totiž spláchl poslední hurikán. Lodička přijíždí, je asi pro 30 lidí, má stříšku a po obvodu lavičky. Pomalu se chystáme k nástupu na loď, ale chybí nám Irena. Za chvíli se ale objeví a tak se můžeme přpojit k dalším 19 lidem.
John nás přivítá na palubě, následuje prezentace bezpečnostních pomcek na palubě a pomalu odrážíme. Před tím si nás ale černoch několikrát přepočítá. John říká, že to je důležité, ale na konci prý už žádné přepočítání není...
Za chvíli najdeme páreček bílých ibisů, jednoho krokodýla amerického, další ibisy, kormorána a další evergladeskou faunu. Na lodičc, pokud fouká, je příjemně, ale jakmile se zastaví, začne být veliec rychle nesnesitelně. Během cesty postupně vypijeme všechnu vodu, kterou máme, floridské klima je opravdu velice odvodňující.
Na západě se pomallu blíží bouřka a tak váháme, co dál Nakonec vítězí varianta návrat do hotelu s koupáním. Cestu zpět již absolvujeme po placených úsecích. Šetříme nejen čas, ale i nervy. Do hotelu tak dojíždíme s 45 minutovým náskokem oproti ranní jízdě. Šetřit na špatném místě se nevyplácí.
Převlékáme se do plavek a hurá na pláž. Musíme nejprve překonat frekventovanou Collins ave., volíme jistotu přechodu, i když je spojena s delší zacházkou. Část výpravy volí cetu harakiri a ulici přebíhá ve vzniklé mezeře mezi auty, k žádnému střetu naštěstí nedošlo. Za moment už všichni stojíme na pláži, která je uzounká, se sametově bílým pískem.
Nechceme riskovat a nechávat všechny věci v hotelu a tak máme s sebou i batůžky. Dobrovolně se hlásím na první hlídání, ostatní nadšeně prchají do vody. Když si jdu vykoupat kotníky, zjišťuji nepříjemnou věc, voda má teplotu lehce odstátého zeleného čaje. Těšl jsem se na studenou osvěžující koupel, ale místo toho přišel teplý hnus plný písku.
Po pár minutách přišel Tom s Aničkou, ať se jdu taky vykoupat. Snažím se trochu plavat, ale když hrábnu po 20 metrech od břehu do písku, tak to vzdávám. Pro malé děti ideální, ale v horkém Floridském podzimu nevhodné. Za chvíli si bru podvodní foťák, ale pod vodou není vidět dál, než pár centimetrů.
Po 1900 baíme věci, vracíme se do hotelu a řešíme, co dál. Chceme se slušně najíst a tak hledáme cenově dostupnou lidovou restauraci, zkrátka Denny's. Jediný Dennys na ostrově je 6 mil od hotelu na sever, ale tomu Vašek nevěří. Irena hlad nemá a už je unavená, tak zůstává na hotelu a jde spát. Po 20 minutách poznáváme, Google nelže, na udané adrese skutečně žádný Dennys není. Marně hledáme nějaké volné místo k zaparkování, kde by se nemusely platit horentní sumy, bohužel se to příliš nedaří. Po pomšrnš vyčerpávajícím hledání se uchylujeme na placené parkoviště s taxou 1,5 za hodinu. Za 5 USD kupujeme čas do 1225.
Hledání jídla končí Vašek tím, že jde na pizzu do fastfoodu. Ostatní se přidáváme, akorát Aleš s Romanou se dělí s tím, že půjdou pořád rovně a pak zpět. Za jídlo utrácím asi 9 USD, za to mám bezedný kelímek, proužek pizzy a salát. Pizza je děsně mastná a salát také pamatoval lepší časy, ale co bych chtěl od fastfoodu ;)
Dojíme a za chvíli nacházíme Aleše s Romanou. Domlouváme se, že se rozdělíme a sejdeme se o půlnoci u aut. Je něco po 2100 a tak máme dost času se vyblbnout. Jdeme o ulici vedle, zapadneme do mexické hospody, objednáváme extra margarity, ty nejlepší v Miami a pak jdeme na pláž. Mimochodem, ty Margherity byly nejen nejlepší, ale možná také nejdražší, 11 USD za kus.
Žádné komentáře:
Okomentovat